O financování povodňových škod (některé odhady hovoří až o 120mld. Kč) se budou muset podělit občané, pojišťovny, stát a částečně můžeme počítat s pomocí ze zahraničí. V konečném účtování největší břemeno ponesou občané. Budou platit škody přímo, ale i zprostředkovaně v pojistném (za pojišťovny) a v daních (za stát).
Vládní garnitura se snaží zneužít popovodňové situace a zvýšit již tak vysoké daňové zatížení občanů s argumentací, že z údajně vyššího výnosu uhradí povodňové škody. Premiér Špidla se neustále ohání tím, jak sociální stát pomohl eliminovat tvrdé dopady povodní na jednotlivé občany. Pokud ovšem stát nepoužije jiné prostředky, než které získá od občanů z daní, tak to o čem premiér mluví není pravda. Připustí-li současná vládní garnitura včetně ministrů z rádoby pravicových stran zvýšení daní zachovají se vysoce asociálně.
U přímých daní – daň z příjmu právnických osob (DPPO), daň z příjmu fyzických osob (DPFO) a daní sociálního a zdravotního pojištění patří naše sazby mezi nejvyšší. DPPO máme z kandidátských zemí usilujících o vstup do EU sazbu druhou nejvyšší. Při zvýšení mezní sazby DPFO (pro které se u nás ne zcela správně vžil pojem milionářská daň) nelze zaručit, že přinese zvýšení příjmů do státního rozpočtu. To páni ministři asi nevědí, protože jak sám ministr financi přiznal neví co to je tzv. Lafferova křivka. Zjednodušeně se dá říci, že nám ukazuje, že za jistých okolností zvýšení daňové sazby může vést i ke snížení příjmů státního rozpočtu. Je to tehdy, když se míra zdanění pohybuje v tzv. zakázané zóně, tzn. je nad bodem optima. Dá se konstatovat, že česká ekonomika se s vysokou mírou pravděpodobnosti pohybuje právě v zakázané zóně vysokého zdanění. Sociální daně (sociální a zdravotní pojištění) jsou již tak vysoké, že limitují zaměstnavatele k legálnímu zaměstnávání další pracovní síly, což se odráží v neustálém růstu nezaměstnanosti. Jejich další zvýšení by mohlo způsobit akceleraci nezaměstnanosti a je možné, že by tato postihla ve větší míře právě občany pocházející ze zatopených oblastí, kde zaměstnavatelé jsou již tak dost těžce zkoušeni.
Zvyšovat spotřební daně je nejsnazší, ale může to přinést i opačný efekt než stát zamýšlí. Za poslední tři roky, i když v některých případech došlo ke zvýšení sazeb, tak dochází k poklesu příjmů státního rozpočtu z této daně a k poměrně masivnímu nenaplňování očekávaných výnosů. Navíc spotřební daň ve svém konečném důsledku zatíží zase jenom jednotlivé občany.
Racionální jádro z navrhovaných opatření má jen postupné přibližování sazeb DPH, tak aby se potkaly za pár let tak na úrovni 15 – 16%. Vláda by však měla upustit od převádění některých služeb do vyšší sazby. Sjednocení sazeb povede k omezení nadměrných odpočtů a ke snížení daňových podvodů.
Odvolávat se na to, že zvyšování daní nám pomůže financovat povodňové škody je liché i z časového hlediska. Např. tzv. „milionářská daň“ by údajné zvýšení příjmů přinesla stejně nejdříve až v březnu či červnu 2004, pokud ovšem parlament neschválí se zpětnou platností zvýšenou sazbu již pro tento rok. Pravdou je, že naši poslanci si porušením pravidla zákazu retroaktivity hlavu příliš nelámou.
Někteří ústavní činitelé se nechali slyšet, že naše daňové zatížení není až tak vysoké. Pokud soudí podle sebe, tak jim to tak může připadat, protože oni vedle příjmů, které částečně zdaňují mají vysoké nezdaňované náhrady příjmů, které někdy mohou i převyšovat zdaňované příjmy. A tak se není co divit když protagonista sociálního státu volá po vyšším zdanění vyšších příjmových skupin a hradní pán není také proti zavedení tzv. „milionářské daně“. Začněme u nich a zdaňme jejich nezdaňované náhrady. Pro státní rozpočet to bude sice jako kapka v moři, ale třeba se jim rozsvítí a budou zdroje pro financování povodňových škod hledat jinde.
Odkud tedy financovat povodňové škody? Vzhledem k tomu, že existuje ne příliš vysoká pravděpodobnost toho, že by nás v blízké budoucnosti postihly povodně s tak katastrofálními následky, bylo by dobré profinancovat škody zvláště těm subjektům, kde se prokáže selhání státních institucí, z neopakovatelných a jednorázových příjmů, tedy z privatizace. Je to systémovější opatření než trestat zvýšením daní mnohdy již jednou záplavami postižené občany.
