Ačkoliv jsme si vždy vážili individuální svobody nadevše ostatní adokonce se domníváme, že o žádné jiné formě svobody nelze anismysluplně hovořit, byli jsme spolu s dvěma třetinami českých voličůjistou zpěvačkou posláni do háje zeleného jako zatvrzelí zastáncistátního paternalismu a intervencionismu.
Nutno přiznat, že existence a konkrétní pojetí individuální svobodypodléhá subjektivním etickým soudům a proto se ne každý s tímtomyšlenkovým konceptem může vnitřně ztotožňovat. Je-li někdo přesvědčenýkolektivista, je potom velice složité mu jeho představy o spravedlnostiúspěšně vyvracet. Hlásí-li se ovšem někdo k myšlenkám laissez-faire,měl by ve svých slovech a činech zachovávat s těmito principy určitýsoulad.
Václav Klaus nás všechny na svém bombastickém shromáždění nad Vltavouvaroval před „útoky na naší svobodu“ a před návratem „pokusů řídit našeživoty.“ Připomeňme si, že právě on byl a dodnes zůstává (paradoxně,navzdory prohranému volebnímu souboji s ČSSD) jedním z „řidičů“ našichživotů a v zásadě se ničím neliší od ostatních politiků, jejichž snahouje svými „geniálními radami“ řídit životy svých plebejskýchspoluobčanů. Jen se zeptejme majitelů domů, kolik si za vlády VáclavaKlause užili svobody v nakládání se svým legálně drženým majetkem.Zeptejme se lidí, kolik si užili svobody při dovozu zboží ze zahraničía zatímco stáli frontu na celnici, Václav Klaus propagoval díloFrederica Bastiata, který se (mimo jiné) kritikou protekcionismu takproslavil. Optejme se branců, kolik svobody zažili v kleci kasáren.Zeptejme se konzumentů drog, jak si užívali svobody poškozovat si svévlastní zdraví. Optejme se také zaměstnavatelů, jak mohli svobodněrozhodovat o uzavírání pracovních smluv. Zeptejme se obchodníků, jaksvobodně mohli určovat cenu svého zboží, aniž by se dostali dopodezření z keťasení, podbízení či cenové koluze. Zeptejme se rodičů,kolik měli svobody při volbě vzdělání svých dětí. Zeptejme sezákazníků, kolik svobody měli při výběru poskytovatele služeb síťovýchodvětví. Zeptejme se prostě kohokoliv z nás, o jak velké části našísvobody ve skutečnosti rozhodovali státní úředníci a jaká to bylasvoboda užívat si polovinu svého příjmu, která nám po zaplacení zaslužby státu zbyla. Pokud to Václav Klaus s obranou svobody myslelněkdy vážně, byl v tomto úsilí stejně neúspěšný jako drtivá většinaostatních politiků. Zatímco reforma Václava Klause spočívala mimo jinév objíždění světa za účelem sbírání čestných doktorátů, setkávání se sekonomy zvučných jmen a vymýšlení sofistikovaných transformačníchteorií, existovaly reformní procesy (přestože probíhaly na ostrovech nadruhé polokouli) založené na selském rozumu, jejichž autoři se chopilijakékoliv příležitosti k tomu, aby lidem navrátili co možná nejvícejejich individuálních svobod, o které v procesu „zlidšťování“kapitalismu přišli.
Svým nevkusným kabaretem nejen že ODS posunula naši politickou scénukamsi na nedostavěnou slovenskou dálnici mečiarovské éry, ale navícudělala individuální svobodě vskutku medvědí službu. To dokládajíkomentáře ve všech periodikách. Nahrávky na smeč využili i takovémediální hvězdy jako je v komerčních médiích nejúspěšnějšísocialistický sociolog Jan Keller. Myslíme si, že je zcela na místěkonstatovat, že pravým důvodem kabaretu ODS není obava o osudindividuální svobody v České republice, neboť té tato strana napsalanekrolog již ve dnech své vlády. I když přiznáme, že politika součastnévlády naplňuje ideály státu blahobytu ještě větší měrou než vládpředchozích, je třeba mít na paměti, že bez podpory ODS by byla situacesocialistického kabinetu nesrovnatelně komplikovanější. Tím skutečnýmdůvodem pro hysterické počínání vedení ODS je tak spíše snaha získat comožná nejvíce hlasů, aby mohli do korýtek, kterými proudí veřejnéfinance, smočit své vlastní rypáčky a vystřídat tak (nebo alespoňdoplnit) rypáčky sociálně demokratické.
