Většina lidí pociťuje nekonečné potřeby, chce bydlet v pěkném domě,módně se oblékat, mít auto, cestovat po světě a ti co tohle všechnomají, chtějí ještě více. Naše potřeby, fantazie a nespokojenost svlastním údělem i okolním světem neznají hranice a jsou hnací siloucivilizace. Jediné co nám brání dosáhnout „úplné spokojenosti“ jerozsah vlastnictví. Ve světě vzácnosti, kde všichni nemohou mítvšechno, tvoří instituce vlastnictví základ mírové koexistence lidí azajišťuje, že kontroly nad věcmi se nezmocňují nejsilnější agresoři,ale ti, kteří danou věc objevili, vytvořili nebo koupili. Ve svobodnéspolečnosti o příjmech (vlastnictví) lidí nerozhoduje lidová komuna,resp. stát, ani jak špinavou, namáhavou, otupující, páchnoucí neboodpovědnou vykonávají práci, jak brzo vstávají, kolik hodin pracují,ale pouze to, jak jimi vytvářené služby a zboží oceňují na trhu ostatnílidé. Od konce 19. století přestává tato pravda platit a ukazuje sejednodušším než soutěžit na trhu, vyvlastňovat prostřednictvímpolitického procesu spoluobčany. Za tímto účelem se zformovaly odbory,lobbysté v zemědělství, na železnici a v nejrůznějších průmyslovýchoborech, vznikly politické strany závislé na podpoře nepracujícíchdávkařů a byrokratů parazitujících na produktivní části obyvatelstva.Od té doby se v tzv. demokratických volbách snažíme přehlasovat fakt,že přerozdělováním se bohatství nevytváří.
Naše duševní pohoda však není úměrná rozsahu vlastnictví. Tu musí každýz nás nalézt ve svém nitru. Peníze, ale ani „pomoc státu“ zde nicnezmohou. Právě naopak, rozpor mezi „selským rozumem“ a tím, copolitici předvádí v mediích, co denně zažíváme na úřadech, vyvolává uvnímavějších jedinců deprese. Někteří lidé opovrhují (alespoň slovně),hmotnými statky a uspokojení hledají ve snaze změnit svět. Adolf Hitlerbyl v podstatě asketa, vegetarián, nekouřil, nepil a celý životzasvětil „polepšení“ světa prostřednictvím nacionálního socialismu.Řídit společnost chtějí stoupenci všech politických programů, ať senazývá sociálně demokratický, křesťanský, konzervativní, ekologistický,komunistický, fašistický nebo tzv. liberální, přičemž mají jednospolečné. Jsou netolerantní, nenechávají lidi na pokoji, vnucují jimvlastní doktrínu štěstí, a to na úkor jejich svobody, majetku, volnéhočasu a někdy i životů. V okamžiku, kdy získají schopnost prosazovat svénázory silou, a je v principu nepodstatné zda plynovou komorou neboexekucí finančního úřadu, stávají se z nich společensky nebezpečnésekty a škůdci. Naopak skutečný liberál řád nebrání konzervativci, abyvěřil v Boha a každou neděli se ani nedotkl práce; socialistovi, abyměl se svými soudruhy nájemní domy ve společném vlastnictví areguloval, za kolik si mezi sebou pronajmou byty; ani zapřísáhlémudemokratovi, aby s společně s ostatními demokraty hlasovali o tom, jakmoc se zdaní v zájmu svých „společných“ věcí. Pokud se na základědobrovolnosti navzájem řídí, organizují a vychovávají sami mezi sebou,přejme jim hodně úspěchů i zábavy.
Liberalismus nemůže být agresivní, ale ani kompromisní, není jednou zmnoha ideologií a nezná přívlastky. Je to slovo znamenající pokojné,mírové soužití mezi lidmi způsobem „každý za své, na svém a po svém“.Ostatní politické směry jsou excesem, vzpourou, někdy velicenásilnickou proti normálnímu stavu.
Děsivé propojením nekonečné nespokojenosti nás jako jednotlivců, spolus přesvědčením, že „vláda má za úkol odstraňovat tuto nespokojenost“ aže „většinové hlasování legitimuje cokoliv“, vede k tomu, že finančnípotřeby státu i regulace nenacházejí žádné hranice. Všimněme si, žezpravodajství medií sestává ze samých informací o nespokojenosti. Dovesnice nejede v podvečer autobus. Řešením je zavedení nového spoje za„veřejné“ peníze. Zemědělci mají nižší než průměrné platy a bylo sucho,mokro, zima nebo teplo. Okamžitě se objevuje požadavek na zvýšenídotací. Někdo s nostalgií vzpomíná na chuť salámů a špekáčků z mládí.Nevyhnutelně bude následovat příkaz, jaké mají mít uzeniny složení masaa koření. Toto je cesta do pekel. Zboží a služby nerostou bezpracně nastromech. Stát musí jedněm brát, aby druhým dával a tak se roztáčíkolotoč přerozdělování, daňového vyvlastňování, rozpočtových deficitů a„tisku“ nekrytých peněz. Ze stejného důvodu „nespokojenosti“ ničíregulace právo rozhodovat o vlastním životě, volném čase i majetku.Jestliže se nevrátíme k tomu, že nouze je náš individuální problém(pocit) a zároveň výzva k fyzickému i psychickému „utažení opasků“ avětší píli, bude pokračovat krize západní civilizace, ne nepodobnémuúpadku Říše římské. Kapitalismus, svoboda jsou již dávno bezobsažnýmislovy a k naplnění Komunistického manifestu chybí jen velice málo.
