Illya Somin rozebírá na blogu Volokh Conspiracy tendenci voličů, kdy přisuzují aktuálně vládnoucím politikům či stranám vinu za nepříznivé události i tehdy, když výskyt dotyčné události byl mimo jejich kontrolu. Tak např. Andrew J. Healy (via Bryan Caplan) zjistil ve své studii (.pdf), že voliči žijící ve farmářských státech USA (a voliči žijící ve venkovských okresech) „trestají“ vládnoucí stranu (držitele mandátu) i za mírné sucho, které během volebního období snížilo zemědělskou úrodu. Pozoruhodné jsou tu paralely s tím, co očekával lid od svých králů v éře archaického práva. Německý právní historik Hans Hattenhauer píše ve své publikaci Evropské dějiny práva (Praha, C. H. Beck, 1998) na str. 25-26:
Mezi povinnosti krále patřilo, že se staral o blaho kmene. Tam, kde vládl dobrý král, tam se zemi vedlo dobře: žně na poli přinášely bohaté výnosy, dobytek se rozmnožoval, ženám se dostávalo požehnání plodnosti, moře bylo plné ryb, vládl mír a byly dobré časy. V době, kdy se dařilo, bylo počasí rolníkovi příznivé, déšť a slunce přicházely v pravý čas. Toto vše nepřicházelo samo od sebe nebo dílem anonymní náhody, ale muselo to být za cenu velkého úsilí vydobyto. Král byl přitom jakýmsi garantem úspěchů kmene. Kde se jednalo o štěstí, kde šlo o to je zajistit nebo znovu získat, tam musel zasáhnout. Mohl léčit nemoci, přivolat déšť, požehnat sklizeň i zajistit štěstí ve válce. (str. 25)
(…)
Někdy však mohlo nečekaně dojít k nějaké nešťastné události, která byla pochopena jako znamení, že král již není s to přinést zdar. Pak bylo nutno krále usmrtit, neboť se to považovalo za krajní prostředek k návratu štěstí. Byla to oběť, žádný trest, nýbrž pokání. Severogermánská sága o tom hovoří takto (Thule I, sv. 14, s. 71, Heimskringla I, 43):
„Právě tehdy byl rok zlé neúrody a hladomoru. Za to činili odpovědným svého krále, neboť Švédové připisovali dobré a špatné roky svým králům. Král Olaf si dělal s krvavými oběťmi jen malé starosti. To se nelíbilo Švédům, kteří věřili, že v tom vězí příčiny špatného roku. Švédové tudíž shromáždili vojsko, podnikli tažení proti králi Olafovi, obklíčili jeho dům a v něm ho upálili. Potom jej zasvětili Odinovi, obětovali jej bohu za úrodný rok.“ (str. 26)
Netuším sice, zda existuje přímá souvislost mezi někdejší vírou lidu v magické a zázračné schopnosti králů a tím, že dnešní voliči mají sklon automaticky přičítat zásluhu či naopak vinu za aktuální stav „národního hospodářství“ těm politikům, kteří zrovna třímají v rukou otěže vlády. Každopádně je na čase, aby se občané konečně zbavili iluzí o „magické moci“ svých vládců a začali se více spoléhat na sama sebe a své vlastní síly. Jak píše Henry Hazlitt v Ekonomii v jedné lekci (2. vyd.), str. 175:
„Když Alexandr Veliký navštívil v Korintu filosofa Diogena a zeptal se ho, co by pro něj mohl udělat, Diogenes odvětil: Ustup mi ze slunce. Ustoupit ze slunce, to by měl každý občan žádat od své vlády.“
PS: inspirací k názvu tohoto komentáře byla monografie francouzského historika Marca Blocha Králové divotvůrci (Studie o nadpřirozenosti přisuzované královské moci, zejména ve Francii a Anglii).
