Mnoho teoretiků svobodné společnosti se na ryze teoretické roviněshodne na překvapivě velkém množství způsobů řešení problémů, kteréspolečnost tíží. Většině lidí, kterým nejde o politické body, ale kteřískutečně vážně a upřímně zkoumají základní principy fungování lidskéspolečnosti, je tedy jasné, jaké tragické důsledky pro blahobyt lidí mánapř. regulace nájemného a jaké přednosti přináší svobodně fungujícítrh s byty. Chápou škodlivost státních monopolů např. v podobě Českýchdrah, Českého Telecomu, České pošty (mimochodem zdá se, že všechno vnázvu „české“ je ztrátové, či „ziskové“ jen kvůli zvláštnímu privilegiustátu a svou pověst si zachraňuje jen vyvoláváním pocitu národnísounáležitosti a nepostradatelnosti – viz také Česká finanční, Českáinkasní, Česká banka, Česká národní banka, Česká spořitelna, atd.) ajsou na teoretické rovině pro odmonopolizování trhů, jejich deregulacia odstranění umělých překážek konkurenci. Dostanou-li ovšem tito lidéotázku, co by se mělo zítra či pozítří udělat v praxi, jejich uvažováníse náhle prudce mění. Najednou se objevují tzv. „politické ohledy“,které záhadně způsobí, že předkládaný návrh řešení je diametrálněodlišný od toho, který vznikl jako výsledek rozumového poznání ametodologicky ukotvené vědy. Máme tady tedy na jedné straně zdůvodněnýkrok podložený vědeckými poznatky a na druhé straně „politický ohled“,tj. nepodložený názor či spíše poměrně vágní pocit, o kterém víme, ženemůže vést k zamýšlenému cíli. Říká se poté tedy, že deregulovatnájemné bude v nejlepším případě možné až za 5 až 10 let, až okolnostidovolí. Úplná deregulace ale nebude patrně ani poté možná, a tak dojdek nahrazení plošné regulace stejně škodlivou regulací upravitelnoumístními úřady. Bohužel, tento názor vždy nakonec vítězí ve většiněnejzásadnějších rozhodnutí. Typickým příkladem tohoto uvažování jevstup ČR do EU. Všichni vědí, jaké neblahé důsledky bude téměř prokaždého tento krok mít, k jaké ztrátě svobody každého z nás dojde a kjaké nadvládě politiky a politiků tento krok povede, ale jak pravíheslo dne: není jiná možnost, je to politická nutnost,…a tak prýmusíme (což je nebezpečný plurál) nejprve do EU vstoupit a poté sepokusit o změnu jejího fungování. Takovéto „strategii“ nemohou ovšemvěřit snad ani autoři a aktéři propagandistické (des)informační kampaněministerstva zahraničí, která má zajistit pozitivní (ve smyslu ANO)výsledek referenda o vstupu.
Politické ohledy se stávají nejdůležitějším „argumentem“ každéhorozhodnutí. Je škoda, že k této metodě se neuchylují pouze politici,ale i akademici a společenští vědci, u kterých je tento přístup poněkudnemístný. Asi je nutné se smířit s tím, že lidí, kteří provedou analýzunějakého společenského problému a celou vahou své akademické osobnostise postaví za výsledky své analýzy, nebude příliš. Koneckonců správnostnějakého názoru se sice neměří počtem hlasů ani žebříčkem popularity,ale prostředky na provoz všech vysokých škol a vědeckých ústavů plynouze státního rozpočtu, a proto i akademik nesmí proti sobě politiky umoci příliš popudit. Vždyť jeho kariéra a příjmy na vůli politikůalespoň nepřímo závisí. Tato existenční obava prostupuje celouspolečností, neboť i moc státu a toky přerozdělovaných peněz zasahujísnad každou část života lidí. Licence, povolení, státní certifikáty aostatní regulace sužují většinu lidí, a tak politik (či úředník) můžeznepříjemnit život každému. Proto i rozhodování vedené politickýmiohledy bude všudypřítomné.
Dobrá. Smiřme se s tím, že nebudeme vídat často politiky, kteří budouříkat: Z „A“ a „B“ plyne „C“, a proto jsem pro „C“. Častěji budemevídat politiky a jejich poradce, teoretiky a akademiky, jak záměrněmluví nejednoznačně, snaží se všem slíbit všechno (tj. podpoříme drobnépodniky, střední a velké, pomůžeme dovozcům i vývozcům atp.) Smiřme ses tím, že nikdo nepřijde a neřekne: Regulace nájemného je nemorální aškodlivá, od zítřka bude zrušena.
Jak se ale v takovéto společnosti politických ohledů dočkat nějakéreformy směrem k větší svobodě? Jakým způsobem zajistit, aby si člověkmohl rozhodovat sám o penězích, které si svou poctivou prací vydělal, anemusel čekat na to, co mu za tyto peníze pořídí nějaký úředník čipolitik? Každý přece nejlépe ví, jak se svými penězi naložit, copřinese nejvíce užitku či radosti jemu samému, rodině, přátelům aostatním. Co může vědět nějaký úředník? Navíc žádný slušný člověk sinedělá nárok na peníze někoho jiného. Požadovat, aby někdo třetí (stát)násilně sebral část peněz mému sousedovi a dal je mně, může jen někdo,kdo přijal za svůj parazitický způsob života. Parazitismus ale nenílidskou ctností a ani metodou, jak nejlépe zajistit přežití a mírovýrozvoj společnosti.
Jak tedy uskutečnit reformu ve společnosti svázané politickými ohledy vsituaci, kdy naděje na uskutečnění plnohodnotné reformy je mizivá?Právě všemi slušnými lidmi vnímaný rozdíl mezi parazitismem a lidskýmictnostmi podporovanými zodpovědností může pomoci uskutečnit malý, alevýznamný krok k větší svobodě. Politici rádi argumentují tím, žezrušení některých státních přerozdělovacích mechanismů (např.důchodového systému) není možné, protože lidé jsou hloupí, nevědí, žezestárnou, nenašetří si dostatečné finanční rezervy a že jen politikvybaven týmem svých poradců a tisíci úředníky placenými z peněz těchto“hloupých“ lidí, je schopen všechna rizika předvídat a o „hloupé“ sepostarat. (Zajímavé je, že „hloupí“ jsou dost chytří na to, abyvydělali dost peněz nejen pro sebe, ale i pro tlupu z titulu své funkceúdajně „chytrých“ a „zodpovědných“, neproduktivních a parazitickyžijících politiků a úředníků. Zajímavé je také, že obyčejný člověkpokládaný za „hloupého“ a nezodpovědného je schopen moudře si zvolitsvého „chytrého“ politika, který za něj pak bude „moudře“ rozhodovat).
Proč lidem, kteří se chtějí rozhodovat sami o svém životě, neumožnit ztohoto systému, kde se z „hloupých“ aktem většinové volby zázračněstávají „chytří“, vystoupit? Vystoupit a explicitně se právně závaznězříci budoucích požadavků na daný státní redistribuční systém. Vždyťtuto praxi známe ze zdravotnictví. „Já, pacient XY na sebe beru všechnarizika, které pro mne plynou z opuštění zdravotnického zařízení Z.“ Kdoby mohl být proti, kdyby se někdo zřekl účasti na státním penzijnímsystému a explicitně se zavázal, že nikdy v budoucnu nebude požadovatstátní asistenci k zajištění svého důchodu ve stáří? Kdyby kdykoli vbudoucnu tento člověk přišel za státním úředníkem s žádostí o pomoc,úředník by pouze vytáhl z šuplíku tuto smlouvu a odkázal člověka nadobročinnost jeho rodiny či přátel. Z jakého titulu by mohl někdooponovat takovémuto otevření rigidního státního důchodového systému?Důvodem přeci nemůže být zotročení člověka pro jeho vlastní dobro a oto méně pro dobro někoho jiného. Proč nenechat člověka rozhodovat osvém vlastní osudu, obzvláště tehdy, když nic nepožaduje po ostatních.Chce si pouze rozhodovat o svém životě, kumulovat vlastní úspory arozhodovat o jejich uložení. (Tento systém nemá vůbec nic společného sesystémem státem regulovaného povinného fondového penzijníhozabezpečení. To je samozřejmě jen další státní experiment.) Tatáž volbaumožňující právně závazným aktem vystoupit ze státního systému můžefungovat i jinde než v oblasti penzí. Mezi nejvýznamnější kandidátypatří tzv. pojištění v nezaměstnanosti, či systém sociálníhozabezpečení.
Otevření státních systémů by umožnilo vznik svobodných konkurenčníchalternativ těchto systémů. A jen možnost porovnání nám může ukázat, žese některé služby dají poskytovat mnohem levněji a kvalitněji.Vytvoření možnosti odejít ze systému by ale především umožnilo všemlidem, kteří si to přejí, zvětšit koláč plodů své práce, o jejichžosudu si mohou rozhodovat sami. Je možné, že někteří učiní chybu, neboťsvoboda vyžaduje i odpovědnost. Ale chyby nelze nikdy vymazat zlidského chování. Lidé vždy budou chyby dělat, ale jejich následkybudou mnohem menší, když chybu učiní jeden z tisíce, než když chybuučiní jeden („chytrý“ politik) jménem a za peníze tisíců.
