Petra Konrádová popisuje ve své reportáži Holky z Genderu své pocity z návštěvy přednášky PhDr. Hany Havelkové (katedra genderových studií FHS UK) v rámci předmětu „Feministická teorie III“.
Zaujala mě tato pasáž:
Vzápětí dojde na neblahý tlak společnosti na ženskou krásu. Souhlasím, ale pokusím se o malé „pro“. Ženám je přisouzena mnohem větší škála způsobů krášlení než mužům. Pěstovat svůj půvab je přirozená výsada žen, nikoliv handicap. Dostanu odbornou sprchu: „Jak víte, co je přirozené? Jak víte, že to není důsledek vlivu společnosti?“
Tento „argument“ se zjevně v dotyčných kruzích používá s velkou oblibou, a proto nebude na škodu se zamyslet nad jeho implikacemi.
Podle tohoto pojetí „přirozenosti“ je patrně za „přirozené jednání“ možno označit jen takové lidské jednání, které není vůbec nijak ovlivněno „společností“ a existujícími kulturními a jinými zvyklostmi a obyčeji. Je- li tomu tak, pak ovšem nevyhnutelně musíme dospět k závěru, že drtivá většina toho, co dnes lidé (muži i ženy) činí, je naprosto „nepřirozené“. K empirickému ověření tohoto tvrzení postačí, když si představíme, jak by se asi chovala dívka, která by byla ve velmi útlém věku pohozena někde v divočině mezi vlky a vyrostla by odkojena vlčicí v úplné izolaci od lidské společnosti. Dovolím si vcelku suverénně predikovat, že v dospělosti by se skutečně taková žena nejspíše nezkrášlovala, a potud tedy mají „holky z genderu“ nepochybně pravdu. Stejně tak by ovšem nedělala ohromné množství ostatních věcí, které my dnes provozujeme; v neposlední řadě by zajisté kupř. nestudovala gender studies, a tak je v intencích této logiky nutno i toto lidské jednání pokládat za zcela „nepřirozené“.
Chápu sice, že feministky vzhledem k tomu, co vše bývalo v minulosti označováno za „přirozené“ (viz kupř. Daniela Tinková: „Přirozený řád“ a ideologie oddělených sfér), vnímají používání tohoto slova s krajní nedůvěrou, ve vlastním zájmu by však v tomto směru neměly zacházet ad absurdum.
Podobný „argument“ tvoří jádro jiného feministického „evergreenu“, tj. myšlenky, že pokud člověk jedná pod vlivem převládajících společenských norem, pak toto jeho jednání není výsledkem jeho „skutečně svobodné“ volby, nýbrž mu bylo „společností“ „vnuceno“. Čili pokud muži zpravidla nenosí sukně a nemalují si rty, protože to v dané kultuře není zvykem, pak nelze hovořit o tom, že by jejich rozhodnutí nenosit sukně a nemalovat si rty bylo „skutečně svobodné“, protože se takto rozhodli v důsledku disciplinujícího tlaku „společnosti“ (anebo: „genderově ideologické socializace“).
Na tomto místě se spokojím pouze s následujícím postřehem: klasický liberalismus bývá s oblibou (byť mylně) kritizován za to, že vnímá jedince (či společnost) příliš „atomizovaně“ a že vychází z infantilního pojetí svobody coby neomezeného práva činit vše, co si člověk přeje. Pokud se nemýlím, tak výše uvedené je prvotřídním příkladem právě takového infantilního pojetí svobody – práva vzpírat se společenským či kulturním zvyklostem, aniž by se takové jednání setkalo se sebemenším odsudkem či jinými negativními reakcemi (včetně pouhých údivných pohledů) ze strany ostatních lidí.
