V pátek prošli trpkou deziluzí všichni ti, kdo vkládají do referendadůvěru jako výrazu té nejpřímější a nejčistší formy demokracie, nad níž už nicnestojí. Předně, referendum se koná pouze tehdy, pokud se jej politici rozhodnoutvyhlásit. Ti se k tomuto rozhodnou pouze tehdy, pokud očekávají žádoucívýsledek, anebo tehdy, pokud je na vyhlášení příliš velký tlak. Jak to bylov tomto smyslu v Irsku, to není podstatné. Horší však je, že kdyžreferendum dopadne nežádoucím způsobem pro dominantní skupinu politiků, majířadu možností, jak jej obejít.
Jedna z těchto možností byla uplatněna v momentě, kdy Francie aNizozemsko odmítly Evropskou ústavu. Nejdříve Brusel vyhlásil „období reflexe“,tedy pokyn k tomu, abychom nějakou dobu přemýšleli, pokud možno zapomnělia nakonec obnovili elán a vymysleli „objížďku“. To se přesně udělalo. Evropskáústava byla převlečena do Lisabonské smlouvy. Její jádro je prakticky stejné,jenom metoda ratifikace jiná. „Nezodpovědným“ lidem už ani francouzští, aninizozemští politici možnost k referendu nedali a odsouhlasení nechali nasobě.
Irsko je naprostou výjimkou. Jediný stát, který umožnil referendum, ajediné odmítnutí. Zajímavá korelace. Bylo jasně dáno, že odmítne-li smlouvualespoň jedna země, jakákoli další ratifikace je už zbytečná. Smlouva jednodušenemůže vstoupit v platnost. Avšak evropští politici si pospíšili a dodali„správnou interpretaci“ tohoto referenda: je to klopýtnutí, ostatní mohoupokračovat. Referendum nic neznamená, je to jen taková hříčka. Existuje lepšípříklad arogance a manipulace?
Spolu s tím začala série „ujišťovacích“ telefonátů: šéf Evropskékomise mluví s irským premiérem a ten jej ujišťuje, že není všem dnůmkonec. Britský ministr zahraničí ujišťuje všechny, že Británii je to de factojedno a pokračuje také. V nejbližších dnech se pak budou ujišťovat dokonceosobně prezident Sarkozy a kancléřka Merkelová. Jako ve všem souvisejícíms Evropskou unií je i zde nepříjemná vzpomínka na normalizační politiky, jaksi navzájem „vyjadřují plnou podporu“ a „ujišťují se“, že se nic nemění, ať seděje cokoli. Kéž by to byla jen náhodná shoda slov…
Vymýšlet Evropskou ústavu s pořadovým číslem III. a druhým krycímnázvem by už asi bylo příliš trapné, a tak se možná zvolí postup typu „dámeIrům další šanci“. Tato metoda spočívá v tom, že se bude Irům tak dlouhopředkládat Lisabonská smlouva, až ji jednou přijmou. Řeklo by se: ale co je natom špatného dát někomu šanci projevit změněný názor? Potíž je v tom, žeje to nápadně asymetrické. Jakmile jednou Irové na smlouvu přistoupí, užnebudou mít opakovanou šanci opět změnit názor a smlouvu odmítnout.Odmítnutí smlouvy se bere jako „dočasný názor“, zatímco přijetí smlouvy se berejako „názor navěky“. Šance se dává jen do té doby, dokud se nedosáhne kýženéhovýsledku. Pak se dveře zavřou a cesta zpět už není – do těchto dveří se totiždá vcházet jen z jedné strany.
