Rozpad Sovětského bloku i nedávné intervence Spojených států v Iráku a Afghánistánu vyvolaly živou debatu na téma budování státu (nation building). I řada lidí jinak skeptických vůči schopnosti vlády Spojených států konat prostřednictvím donucení dobro na domácím území, má tendenci věřit, že se naše vláda může ujmout údajně ušlechtilého úkolu, postavit znovu od základů státy, které upadly do chaosu v důsledku válek či politických bouří.
Ačkoliv pojem „budování státu“ zní mnohem konstruktivněji a pozitivněji než destrukce či zabíjení, jež použití americké síly obvykle doprovází, skutečností je, že pokusy o vybudování národů obvykle selhávají. Budovatelé národů totiž často přehlížejí rozlišení mezi národem a státem, které před více než 100 lety ukázal Ludwig von Mises. Národ není nutně totéž jako „stát“. Ve své nedoceněné útlé knížce Národ, stát a národní hospodářství Mises argumentoval, že „národy“ jsou definovány nikoliv územím či politickými institucemi, ale jazykem a obdobnými kulturními institucemi, které poskytují základ pro „vzájemné porozumění“.
Národ proto podle Misese nelze chápat jako statický objekt, se kterým můžeme manipulovat, jak se nám zlíbí:„Národy a jazyky nejsou neměnné kategorie, jsou spíš dočasnými výsledky procesu, který je v neustálém pohybu: Mění se každým dnem, a tak můžeme pozorovat hojnost různých forem a fází národů a jazyků, jejichž klasifikace není úplně jednoznačná.“
Tento evoluční pohled na konstituční základ národů ukazuje, že pro vnějšího pozorovatele může být velmi obtížné byť jen poznat, zda daná masa lidí konstituuje „národ“, natož aby byl schopen vědět, co obnáší vybudovat národ z jeho „prozatímní formy“. Jak víme od Friedricha von Hayeka, lidé poznávají jak koordinovat chování vůči sobě navzájem prostřednictvím evolučního procesu. Jinými slovy, národy jsou spontánními řády, které vyrůstají z každodenních voleb lidí o tom, jaký jazyk budou používat, a z dalších rozhodnutí o zapojení se či naopak o neúčasti v rozličných formách kultury v širokém slova smyslu. Lidé sami konstituují „národ“ svými individuálními volbami.
Mises tvrdil, že státy, které jsou vládnoucími panovníky uměle naordinované na jednotlivé národy, jsou odsouzeny k zániku, neboť se obvykle snaží eliminovat všechny formy pospolitosti, které leží mezi vládcem a lidmi. Cokoliv, co nepochází od státu, má být rozpuštěno. Jinými slovy, umělé státy ovládající jednotlivé národy nemají rády a tudíž ničí jemné předivo přirozeně vyvinutých vazeb, jež tvoří opravdový národ. Proto se totalitní režimy snaží ovládat jazyk, náboženství, rodinu a všechny ostatní zprostředkující instituce ležící mezi jednotlivcem a státem: protože tyto instituce pomáhají definovat, co to znamená tvořit národ coby instituci odlišnou od státu. Vráží klín mezi přirozené volby jednotlivců a pokouší se tyto volby kontrolovat shora.
Stejně jako jiné pokusy ovládnout spontánní řád, se i budování národů potýká s významným problémem rozptýlenosti informací. Neliší se to v podstatě od pokusů plánovat domácí ekonomiku. Jak ukázali Mises i Hayek před desítkami let, když se plánovači pokoušejí alokovat zdroje shora, nemají k dispozici tržní signály, které by vedly jejich chování nebo indikovaly, jakou hodnotu lidé přisuzují různým ekonomickým vstupům a výstupům – tedy nemají k dispozici ceny, které by jim pomohly provádět efektivní ekonomické rozhodování.
Budování národů je ještě těžší než centrální plánování ekonomiky doma. Když víme, že opravdové národy jsou nezamýšleným důsledkem decentralizovaných kulturních procesů zahrnujících miliony lidí, je zřejmá absurdnost snah o vybudování národů stylem, jako by to byly dětské stavebnice. Když se pustíme do procesů, které jsou příliš složité, že je nelze pochopit ve všech jejich relevantních kauzálních spojeních, takřka jistě z toho vyplynou nezamýšlené a nežádoucí důsledky. Všechny zprostředkující instituce, které definují národ (jako jazyk, zvyky, náboženství či rodina) mají samy silné prvky spontánního řádu, protože vycházejí z každodenního konání jednotlivců bez jakéhokoliv zastřešujícího plánu. Jejich prostřednictvím se jednotlivci snaží koordinovat své chování, které tak pozvolna utváří instituce, jež lidem pomáhají. Takové procesy koordinace nejlépe fungují, když jsou jednotlivci a jejich malé skupiny svobodné, aby mohli sami využívat své konkrétní znalosti k tomu, aby rozhodovali, jak zlepšovat své životy. Budovat národ – národ v misesovském smyslu – by vyžadovalo někoho, kdo by byl schopen činit lepší rozhodnutí, než jak to dokážou výše popsané decentralizované procesy.
Ekonom Chris Coyne ve své skvělé knize After War (Když skončí válka) potvrzuje, že poválečná obnova (tedy forma budování národa) trpí stejným problémem rozptýlenosti informací, kterému čelí ti, kdo chtějí „budovat“ národní ekonomiku. Pokud měli Hayek a Mises pravdu ohledně nemožnosti socialistického plánování, jelikož ekonomiky jsou zkrátka příliš složité, než aby je dokázala zmapovat jedna lidská mysl bez pomoci signálů, jakými jsou ceny, pak je budování národa stejně tak nemožné. Stejně jako intervence ekonomických plánovačů nevyhnutelně produkují výsledky, které jdou proti stanoveným cílům a které je vedou k novým a novým intervencím s cílem tyto vyvolané problémy řešit, stejně tak budování národů vytváří tyto zpětné reakce a nové formy kultury a společenství ke zklamání budovatelů. Problémy v Iráku a Afghánistánu jsou jasným důkazem tohoto argumentu.
Coyne předkládá několik tezí, které vysvětlují selhání pokusů o „vývoz demokracie“. Tři z nich mají konkrétní relevanci k naší argumentaci.
Proč demokracii nelze vyvážet
Coyne zaprvé argumentuje, že zatímco ekonomové a zástupci dalších společenských věd mají vcelku jasno, co konstituuje funkční národ, již mnohem méně vědí o tom, jak si poradit s „nefunkčním národem“. Národy vznikají v procesu, který je jednak složitý a jednak pro každou zemi unikátní. Jediné, co můžeme dělat, je ustoupit z cesty a nechat lidi, ať si věci zařídí podle svého.
Coyne také rozlišuje mezi faktory, které budovatelé národů mohou ovládat, a které nikoliv.
Argumentuje, že faktory, které nelze ovládat, jsou ty, které obecně nazýváme „kultura“ nebo „neformální pravidla a instituce“, které tvoří společnost. Tyto faktory ovlivňují ty činitele, které ovládat lze. Jinými slovy, o některé věci se budovatelé národů pokusit mohou, jako např. iniciovat demokratické volby, jak to udělali Spojené státy v Iráku. Úspěch těchto formálních změn ovšem obrovsky závisí na tom, zda jsou konzistentní s kulturou, která je pod povrchem. Když vybudujeme pouze tyto formální instituce jen proto, že je vybudovat lze, neznamená to, že vyprodukujeme žádoucí výsledky.
Budování Nirvány
Nakonec Coyne poukazuje na to, že řada pokusů o budování národů trpí tím, co ekonomové nazývají „omyl Nirvány“ („Nirvana fallacy“). Tento klam spočívá ve srovnávání nedokonalosti existující reality s dokonalým světem, který si lze teoreticky nalinkovat na rýsovacích prknech a následném svádění neúspěchu plánu na nastalé okolnosti. V teoretických plánech budování národa plánovači usuzují, že budou vedeni veřejným zájmem a že budou mít vždy dostatek informací, aby došli ke kýženým výsledkům
. Problém informací jsme již probrali. Problém sledování veřejného zájmu nicméně také naráží na nedokonalost politiky. Problém rozptýlenosti informací se tak propojuje s problémem zvrácených motivací.
Bylo by mylné předpokládat, že ti, kteří dostanou pověření využívat politický proces, aby budovali nebo obnovovali národ, budou imunní vůči zájmu o vlastní prospěch a budou motivováni výhradně veřejným zájmem. Budovatelé národů musí správně identifikovat veřejný zájem. Ačkoliv si mohou být vědomi konečného cíle, fundamentálním úkolem zůstává umět poznat, jaká cesta daný společensky žádoucí výsledek zajistí. Není možné, aby věděli, zda každá konkrétní akce ve jménu budování národa je skutečně ve veřejném zájmu. S vědomím této nedokonalosti bychom neměli být překvapeni, že bude u budovatelů národa převládat zájem o vlastní prospěch. Coyne dokumentuje, jak politický individuální zájem ovládal americké úsilí o budování národa v Iráku a Afghánistánu. Odhaluje přátelské vztahy amerických politiků se soukromými firmami, s nimiž měli vazby z minula. Proces budování národa je úrodnou půdou pro nezdravý vztah mezi státem a byznysem, který podrývá pravý volný trh.
Liberalismus a anti-imperialismus
Coynova kniha a širší argumenty nastíněné výše jsou součástí dlouhodobé klasicky liberální tradice anti-imperialismu. Možná, že kvůli nahodilým aliancím vytvořeným Studenou válkou na tuto tradici mnozí zapomněli. Ve skutečnosti ale klasičtí liberálové vždy věřili, že nejlepší cestou, jak podpořit národní rozvoj, je cesta obchodu – obchodu se zbožím, službami a myšlenkami, ne prostřednictvím politické či vojenské intervence, byť ve jménu pomoci druhým.
Argumenty proti budování národa jsou prakticky stejné jako argumenty proti domácím státním zásahům (které bychom mohli překřtít na „budování ekonomiky“ nebo „budování morálky“). Oba typy intervencí vyvěrají z chybné víry, že lidé zvenčí mohou rozhodovat lépe, než jaký je výsledek spontánního a postupného vývoje vycházejícího z interakcí jednotlivců. Oba typy intervencí trpí nepřekonatelným problémem rozptýlených informací a problémem zvrácených motivací politického procesu. Lepší variantou je podpořit směnu bez bariér – jak uvnitř národa tak mezi národy. Když nepochopíme, že národ nelze vybudovat zvenčí a že i často drsné následky takových pokusů jsou důsledkem této nemožnosti, hrozí, že zničíme i klíčový argument proti nekonečným domácím vládním zásahům. Jestliže budeme připouštět, že dokážeme vybudovat národ podle našich představ na druhé straně zeměkoule, tak proč bychom jej pak nemohli vybudovat doma?
Vyšlo v časopise Freeman, červen 2011. Steven Horwitz učí na St. Lawrence University v New Yorku.
překlad: Petr Mach
