S blížícími se volbami do Evropského parlamentu často narážím na argument, podle kterého je pokrytecké, aby do europarlamentu kandidoval člověk s euroskeptickými názory. Konkrétně se lidem zdá vzájemně si odporující, aby politik toužící po rozpadu Evropské unie nebo volající po vystoupení své země z EU, zastával zároveň post europoslance. Podle umírněných zastánců Evropské unie je takový postoj nekonzistentní a falešný, podle radikálních „eurohujerů“ by takový člověk na křeslo v Bruselu (resp. Štrasburku) neměl mít vůbec právo. Pokusím se vysvětlit, proč je podle mě
takový postoj mylný.
Euroskeptik má vedle přání rozbít Evropskou unii (nebo vyvést svou zemi z Unie ven) i další, „běžný“ politický program, který chce dále realizovat a podílet se na moci. Bez ohledu na jeho názory a vůli mu bylo před očima postaveno nové politické kolbiště, s jehož vznikem on sám sice nesouhlasil, ale přesto se na toto nové hřiště přesunula nemalá část reálné politiky (na úkor národních parlamentů). Euroskeptik pak nemůže za dodržování svých zásad vydávat setrvání na národní úrovni, jelikož na té již není možné jeho politický program plně realizovat – což je jeden z mnoha důvodů, proč se takový politik euroskeptikem vůbec stal. Evropská unie je zákonodárným tělesem, kde se na půdě jeho parlamentu alespoň dá hlasovat proti návrhům směrnic a nařízení, přestože samotný parlament zákonodárnou inciativu takřka nemá. Euroskeptik se už z definice nemůže stát kupř. Evropským komisařem, protože nesdílí ty správné, v unijních smlouvách předem definované názory, proto mu v boji proti politice EU nic jiného než mandát europoslance nezbývá.
Pokud by euroskeptik trval na svém odmítavém postoji vůči účasti v unijních institucích, dobrovolně by tím nechal na pospas sám sebe a své voliče dopadům regulací, nařízení a směrnic z EU bez jakéhokoliv pokusu jim zabránit (byť se vzhledem k počtu euroskeptiků v Evropském parlamentu jedná o pokusy marné a spíše symbolické). Bez ohledu na euroskeptikovu zásadovost budou nadále z EU přicházet zákony ovlivňující jeho život, a EU bude stále skrze členské státy vybírat peníze na své projekty a propagandu (a to i z kapes euroskeptiků a s přímým dopadem na jejich život). Je pak zcela nelegitimní a skutečně pokrytecké po euroskepticích požadovat jejich setrvání mimo unijní struktury a zároveň jim diktovat co smějí a nesmějí dělat – a brát jim a jejich voličům peníze na svůj provoz.
Přistoupíme-li na tezi, že euroskeptik by správně neměl o politice Evropské unie rozhodovat, dostaneme se k absurdním závěrům, kdy by Evropský parlament ztratil tu jedinou funkci, kterou má – a to je hlasování o navržené legislativě. Z hlasování by totiž byli automaticky vyloučení kritici hlubší evropské integrace a odpůrci přesunu dalších pravomocí od členských státu směrem k Bruselu (což je mimochodem další z mnoha pravomocí EU, kterou nelze z národního parlamentu nijak fakticky ovlivnit).
Zastánci Evropské unie by měli polemizovat s euroskeptickými politickými názory, argumenty a návrhy a konečně přijmout výzvu k otevřené diskuzi, nikoliv zpochybňovat právo euroskeptiků na jejich zástupce v europarlamentu. Nelze euroskeptiky za jejich postoje ostrakizovat a odstavit je od spolurozhodování nad osudy členských zemí (lhostejno že si euroskeptik takové spolurozhodování z principu nepřeje, a nechal by ho pokud možno na jednotlivých členských státech). Euroskeptikům a zastáncům suverénních států by pak nezbyla žádná platforma, kde by mohli svůj postoj hájit, což by
vedlo k podivné formě totality jednoho názorového proudu. Nositelé takového názorového proudu by si tak pohodlně proti vůli opozice vytvořili svou vlastní zákonodárnou instituci a nikoho jiného mezi sebe nepustili. Takový stav by připomínal neblaze proslulou vedoucí úlohu komunistické strany vtělenou do ústavy Československé socialistické republiky.
Jako protiargument proti údajnému pokrytectví euroskeptiků v Evropském parlamentu se často připomíná působení T. G. Masaryka v říšské radě, ačkoliv on sám se snažil Rakousko-Uhersko rozbít (což se mu nakonec povedlo). Já bych přidal podobný příklad, kdy bylo po volbách v roce 1992 do československého Federálního shromáždění zvoleno mnoho zástupců různých politických stran, které měly přímo v programu stanoven požadavek na rozdělení Československa, resp. vystoupení Slovenska ze společné federace. Přesto nikoho soudného nemůže napadnout tvrdit, že se namísto
účasti ve Federálním shromáždění měli Slováci spokojit se svou vlastní Slovenskou národní radou.
Za vrchol nepochopení úlohy poslance pak pokládám tvrzení, že by europoslanec neměl brát plat za tzv. „evropské peníze“. Ve skutečnosti se pochopitelně jedná o peníze jeho voličů, poměrně rozdělené mezi všechny poslance, a nedávalo by žádný smysl vzdát se svých vlastních prostředků, které lze použit ve férovém politickém souboji. Je-li něco pokrytecké, je tím naopak plán evropské unie finančně korumpovat veřejnými prostředky vybrané politické strany jásající nad další a další
integrací a mocí evropských orgánů. Já osobně bych se namísto působení euroskeptiků v europarlamentu pozastavil nad desítkami a stovkami europoslanců hlavního proudu, kteří slouží své několikáté volební období v řadě, aniž čímkoliv přispěli do debaty či fungování unie, a pouze jako jeden muž hlasují podle toho, jak jim vedení jejich frakce doporučuje. Takoví lidé samozřejmě proti Evropské unii vystupovat nebudou. Byli by sami proti sobě.
