Úvodní poznámka:
Tento článek jsem poslal do Britských listů. Jan Čulík jej odmítl publikovat, přičemž své rozhodnutí odůvodnil takto:
„Vážený pane, děkuji vám za názor, ale vy hlásáte naprostou levicovou anarchii. Pohrdání soudem je v civilizovaných demokraciích vážný trestní čin.
Česká republika by se jim měla snažit vyrovnat. Prosím vás, poučte se o tom trochu. Nemůžeme publikovat naprosto neinformované texty. Děkujeme za porozumění.“
Článek přetiskuji aspoň zde; nechť čtenáři sami posoudí, nakolik nese stopy „levicové anarchie“ a dalších Čulíkem zmiňovaných „přečinů“.
++++++
Jaromír Jirsa (předseda Soudcovské unie ČR) v nedělních Otázkách Václava Moravce (jeho vystoupení začíná cca v 24. min) mj. prohlásil, že účastník řízení „nemůže“ veřejně hodnotit procesní postup soudce ani se vyjadřovat k dosud nepravomocnému rozhodnutí, neboť toto je podle něj „výsadou pouze a jedině odvolacího soudu“. S Jirsovým výrokem evidentně souhlasí i Boris Cvek na stránkách Britských listů.
Já naopak považuji Jirsovo tvrzení za nehorázné a naprosto neudržitelné. Je sice nepochybně pravdou, že jediný, kdo podle zákona může změnit rozhodnutí soudu prvního stupně, je odvolací soud. To však ani zdaleka neznamená, že není přípustné, aby účastník, jenž v prvním stupni neuspěl, dotyčné rozhodnutí veřejně kritizoval a uváděl důvody, proč daný verdikt považuje za pochybený a proč by jej odvolací soud měl zrušit či změnit. Tím spíše to pak platí v ostře sledovaných mediálních kauzách typu případu „justiční mafie“. Je snad člověk povinen mlčet i tehdy, když média berou rozsudek soudu první instance za „hotovou věc“, citují z něj rozsáhlé pasáže a jméno dotyčného je soustavně vláčeno v médiích v negativních souvislostech? Pokorně a útrpně vyčkávat, až odvolací soud zjedná nápravu, je leckdy sebevražedné. Vždyť i nepravomocný rozsudek může nenapravitelně poškodit dobrou pověst „poraženého“. Újmu na reputaci zpravidla plně nezhojí ani to, když člověku později (s odstupem půl roku a delším) dá za pravdu odvolací soud – mezitím se totiž centrem mediální pozornosti zpravidla stanou témata úplně jiná. Neshledávám tedy v principu nic nesprávného na tom, když se poražená strana pokusí v mezidobí „očistit své jméno“ tím, že veřejně kritizuje právní úvahy či skutková zjištění, na nichž bylo založeno rozhodnutí soudu první stolice.
Takový postup je plně v souladu s ústavně garantovanou svobodou projevu; navíc je i výrazem jakéhosi „přirozeného“ práva na sebeobranu. Skutečnost, že rozhodnutí lze změnit jen zákonem předvídaným způsobem v rámci odvolacího řízení, zkrátka neznamená, že strana sporu nesmí rozsudek soudu prvního stupně veřejně kritizovat. Výsada odvolacího soudu totiž ve skutečnosti spočívá v tom, že jedině právní názor tohoto soudu je v dané věci autoritativní a závazný. Z tohoto faktu však nikterak nevyplývá, že nikdo jiný než soud vyšší instance nesmí vyslovit svůj právní názor na správnost či nesprávnost přezkoumávaného rozsudku.
Je třeba dodat, že Jirsův názor je ve skutečnosti zřejmě ještě více absolutistický, než je shora naznačeno. Dotyčný pán je totiž zřejmě přesvědčen, že rozhodnutí soudu, jež může být ještě změněno prostřednictvím opravných prostředků, by neměl veřejně kritizovat vůbec nikdo. Osobně nevidím jediný důvod, proč by rozhodnutí soudů měla být takovýmto způsobem chráněna před veřejnou kritikou. Mám naopak za to, že veřejná kritika může kvalitě soudcovského rozhodování z dlouhodobého hlediska jen prospět. Sám jsem se např. vůbec nezdráhal kritizovat rozhodnutí Městského soudu v Praze v kauze Komunistický svaz mládeže versus Ministerstvo vnitra, neboť odůvodnění tohoto rozsudku mi připadá vyloženě absurdní. Jsem přesvědčen, že věnuje-li člověk kus svého volného času tomu, aby si prostudoval rozsudek v nějaké důležitější kauze a poté uveřejní jeho kritiku, činí tak ostatním občanům cennou službu.
Porušení rovnosti stran a „vyváženost“ pořadu
Druhý bod Jirsovy kritiky spočíval v tom, že Vesecká s Moravcem údajně „v přímém přenosu“ porušují ústavně zaručenou rovnost účastníků řízení. Zde je nutné říci, že tato zásada je sice zakotvena v Ústavě, jakož i v Listině základních práv a svobod, ale vztahuje se samozřejmě jen na řízení před soudem (či jiným obdobným orgánem veřejné správy), nikoli na vysílání televizního pořadu. Rozhodně z této ústavní zásady nevyplývá, že by v každém televizním pořadu, jenž se týká daného sporu, musely vždy dostat prostor k vyjádření obě strany. Tím spíše to pak platí v našem případě, kdy jsou občané již od čtvrtka permanentně masírováni informacemi o tom, proč dle soudce Cepla Jr. není protiprávní nazývat Veseckou a spol. „justiční mafií“. Jestliže byl za této situace dán prostor jedné z takto napadaných osob k tomu, aby se uceleněji vyjádřila k dotyčnému rozsudku, lze to naopak považovat za jisté „vyvážení“ předchozí určité „nevyváženosti“.
