Touto otázkou se zabývá monografie Johna H. Wooda A History of Macroeconomic Policy in the United States (viz recenzi z pera Davida C. Wheelocka, ekonoma působícího při St. Louiské Federální rezervní bance). Wood tvrdí a snaží se prokázat, že americká fiskální a monetární politika byla v průběhu 20. století ovlivněna vývojem makroekonomické teorie jen velmi nepatrně. Ekonomické teorie podle něj praktickou makroekonomickou politiku příliš neovlivňují, nýbrž ji spíše ex post racionalizují, tj. snaží se již zavedené politiky obhájit pomocí ekonomických argumentů.
Wood mj. pomocí regresní analýzy ukazuje, že v období 1956-2001 měly tzv. produkční mezery (tj. rozdíl mezi potenciálním a skutečným produktem) jen nepatrný nebo dokonce vůbec žádný dopad na velikost rozpočtových deficitů. De facto ani nelze hovořit o tom, že by státy v tomto období usilovaly o nějakou systematičtější „stabilizační“ politiku.[i]
Wood obdobně tvrdí, že rovněž monetární politika Fedu byla jen slabě ovlivněna vývojem ekonomické teorie. S tímto závěrem se ovšem recenzent David C. Wheelock neztotožňuje. Domnívá se, že na praxi centrálního bankovnictví měla ekonomická teorie zejm. od 80. let významný vliv. Jako příklady uvádí poznatek, že míra inflace je determinována výlučně monetární politikou [ii], a dále poznatek o tom, jak stěžejní a důležitá jsou inflační očekávání tržních aktérů a kredibilita politiky centrální banky.
[K tématu vzájemného vztahu mezi hospodářskou politikou a ekonomickou teorií srovnej text Dana Šťastného Economics and Politics: Mutual Relationship.]
[i] Jeden z mnoha důvodů, proč vlády nejsou schopny „stabilizační fiskální politiku“ v praxi účinně provádět, ani kdyby upřímně chtěly, uvádí Libor Dušek zde (prakticky nevyhnutelné zpoždění vládních politik).
[ii] Zatímco ještě v 70. letech centrální bankéři, jakož i mnozí akademičtí ekonomové s oblibou označovali za viníka inflace vládní rozpočtové deficity, ropný cenový šok, monopolistickou tvorbu cen atd.
