Ekonomiky jednotlivých zemí Evropské unie (EU) si poslední necelé čtyři roky procházejí stagnací. Po celý rok 2023 bylo tempo růstu HDP (v kvartálních datech) v průměru EU i eurozóny buďto nulové, anebo jen zanedbatelně kladné či záporné. Tento trend pokračuje dodnes a zdá se, že jeho konec v dohledné době nenastane.
Dle makroekonomické projekce Evropské centrální banky (ECB) z letošního září by anualizovaný reálný ekonomický růst eurozóny měl v letošním roce činit pouhých 0,8 %, v roce příštím pak 1,3 % a v roce 2026 1,5 %. Lze předpokládat, že jelikož tempo růstu HDP bylo v EU v posledních téměř čtyřech letech prakticky zcela shodné jako v eurozóně, budou i projekce ekonomického růstu EU obdobné.
V nové zprávě Evropské komise s názvem The future of European competitiveness, vypracované týmem vedeným někdejším prezidentem ECB Mario Draghim, zaznívá hned několik znepokojujících prohlášení týkajících se stavu a výhledu evropské ekonomiky. Tak třeba již v samém úvodu je psáno: „Zpomalování růstu trápí Evropu již od počátku tohoto století. Různé strategie na zvýšení tempa růstu přicházely a odcházely, ale trend se nezměnil.“
Je tedy zřejmé, že starý kontinent neprosperuje tak jako dříve a tolik, co by mohl. Vyvstává proto otázka, co brání evropskému hospodářskému růstu a jak postupnou stagnaci konečně zvrátit v ekonomickou prosperitu. Ekonomická teorie na tyto otázky poskytuje nadmíru užitečné odpovědi, a ty budou nyní ve stručnosti představeny.
Podstata a původ ekonomického růstu
Nejdříve musíme alespoň letmo nahlédnout na to, čím je ekonomický růst determinován. Touto otázkou se již zabýval samotný otec ekonomie Adam Smith. Právě Smith ve svém opus magnum s nazvaném Pojednání o podstatě a původu bohatství národů poznamenal, že „schopnost směny umožnila dělbu práce, proto musí být míra dělby práce vždy limitována mírou této schopnosti, jinými slovy, rozsahem trhu“.Od tohoto jeho poznání ekonomická teorie dále ušla notný kus cesty pátrání po pochopení fenoménu ekonomického růstu.
Důvod, proč bychom vůbec měli dychtit po hospodářském růstu, je zřejmý. Ekonomický růst v konečném důsledku nepředstavuje nic jiného než lepší dostupnost statků, které činí život jedinců příjemnějším. A jak výslovně tvrdil Adam Smith, jediným účelem a smyslem veškeré výroby je spotřeba. Ta je cílem lidského jednání, které se snaží o zmírnění pociťované nespokojenosti, a výroba je prostředkem k dosažení tohoto záměru.
Prvním krokem na cestě ke zlepšení hmotného blahobytu jsou přitom dobrovolné úspory lidí. Právě ochota jedinců odložit část současné spotřeby, tedy vůle se nyní trochu uskromnit pro větší hojnost v budoucnu, je zcela klíčová. Ta totiž podnikatelům umožňuje zvýšit rozsah svých investic, a tak i zajistit větší výstup konečných spotřebních statků. Jak ve svém díle Antikapitalistická mentalita píše rakouský ekonom Ludwig von Mises: „Spoření neboli akumulace kapitálu je právě oním činitelem, který postupně, krok za krokem, přetransformoval výrobu pazourků v moderní průmyslovou produkci.“
Zásadní faktor pro akumulaci kapitálu představuje institucionální rámec dané země. Na tomto místě je nutné zmínit, že výraz instituce ve společenských vědách znamená něco docela jiného, než co jím rozumíme v běžné řeči. Institucemi nyní nemáme na mysli nějaké konkrétní organizace, ale daleko obecněji jakési zažité vzorce chování, jež slouží k naplnění společenských potřeb. Stěžejními institucemi, které dle brilantního ekonoma rakouské školy F. A. Hayeka všechny vznikly spontánně postupným evolučním procesem, jsou například jazyk, morálka, právo či peníze.
Jednou z takových institucí, která plní kardinální a nezastupitelnou roli při schopnosti společnosti prosperovat, je soukromé vlastnictví. Pokud bychom se z historie měli něčemu naučit, byl by to poznatek, že civilizace a soukromé vlastnictví jsou spolu nerozlučně svázány.
Každá civilizace, která se doposud rozvinula, za svůj rozmach vděčila vládě, jež spatřovala svůj hlavní smysl ve svědomité ochraně vlastnických práv. Jak totiž důvtipně píše vládnoucí lichtenštejnský kníže Hans-Adam II. ve své knize Stát ve třetím tisíciletí: „Pokud stát zanedbává zákony a předpisy k ochraně těchto vlastnických práv, nemůže vzniknout trh.“ Či jak prohlásil již slavný britský osvícenec John Locke: „Kde není vlastnictví, tam není spravedlnosti.“
Svoboda a nejistota
Zdá se, že prahnout po jistotě, stabilitě a bezpečí je v lidech hluboce zakořeněnou vlastností. Jak ovšem píše Mises: „V tomto světě neexistují věci jako stabilita či bezpečnost a žádná lidská snaha není dost silná na to, aby je zavedla.“ Absence změn, která je předpokladem jistoty a stability, je už z principu se životem neslučitelná. Vše živoucí totiž podléhá změně, a naopak strnulost (čili úplná neměnnost) je charakteristickým znakem čehokoli mrtvého.
Tato lehce filosofická vsuvka je důležitá pro pochopení jedné zásadní skutečnosti. Fenomén nejistoty je s tržním hospodářstvím nutně spjat a jeho důsledné potlačení by nevyhnutelně vedlo k zániku z něho vzcházejícího blahobytu. Je to totiž lidský důvtip, který je zdrojem všech různých inovací, a tedy následně i ekonomické prosperity. Ten se však může plně prosadit jen tehdy, jsou-li odstraněny veškeré bariéry jeho realizace, tudíž pouze pokud je člověku v jeho jednání ponechána naprostá volnost.
Svoboda volby se ale nepochybně neobejde bez rizik, jelikož člověk není neomylný a některá jeho očekávání se později mohou ukázat být hrubě nepřesná, za což pak také nese negativní následky. Jeden z nejvlivnějších filozofů 20. století Ludwig Wittgenstein ve svých slavných Tractatus logico-philosophicus výslovně tvrdí, že „svoboda vůle spočívá v tom, že budoucí jednání nemůže být nyní známo“. Avšak jediný způsob, jak vymýtit rizika spojená s neznalostí důsledků jednání člověka, je zbavit jedince volby samotné. Cenou za svobodu je proto nejistota spojená s neznalostí jednání ostatních a všech důsledků jednání vlastního.
Inovace a kreativní destrukce
Ačkoli je obecně známo, že zdařilé inovace jsou pro prosperitu společnosti zcela zásadní, často se zapomíná na to, že se zdaleka neobejdou bez nákladů. Pro tržní hospodářství je totiž přímo charakteristický proces, který ekonom J. A. Schumpeter nazval kreativní destrukcí. Ten spočívá v tom, že inovátoři neustále narušují stávající rovnováhu a nastolují novou. Ekonom Israel Kirzner tak výslovně tvrdí, že „existence podnikatele je neslučitelná se stavem rovnováhy“. Ale právě tyto nepřetržité disrupce způsobují strádání méně inovujících výrobců či celých zkostnatělých odvětví, když se příležitosti dosáhnout zisku chopí efektivnější subjekty, které je na trhu vystrnadí z jejich domněle bezpečného místa. Přesně to je hybnou silou trhu – neskonalá agilnost průkopníků a jejich dychtivost vytvořit co největší zisk.
Kapitalismus je svojí povahou dynamickým prostředím, které odměňuje především ty, kdo jsou nejvíce oddaní co nejlépe sloužit poptávajícím spotřebitelům. Ten, kdo se v konkurenčním prostředí přestane přísně řídit příkazy nakupující veřejnosti, utrpí ztráty či zkrachuje a bude nahrazen někým, komu se daří lépe uspokojovat potřeby a přání spotřebitelů. Žádný podnik není na trhu v bezpečí, stačí totiž pouhé zaváhání a sebemenší odchýlení výroby od trajektorie, kterou vytyčuje poptávka spotřebitelů, a jeho zisk je rázem omezen, či zcela odejmut.
Ekonomická historička Deidre McCloskey v tomto ohledu hovoří o „buržoazní dohodě“ mezi inovátory a veřejností, která umožňuje podnikatelům úspěšné narušit méně efektivní rovnováhu, přinést tak spotřebitelům poptávané statky, a tím i zbohatnout. Heslem samotného tržního hospodářství je zkrátka latinská fráze do ut des – dávám, abys dal. Podnikatelé inovují, aby společnosti přinesli kýžené změny, a za to utržili zisky. Deidre McCloskey dokládá hned několik příkladů inovací, jež se řídily právě tímto vzorcem, mezi nimi vyzdvihněme třeba elektřinu, auta či telefon.
Jak zažehnout růst evropské ekonomiky?
Poté, co jsme se podrobněji zabývali podstatou ekonomického růstu, nyní vyvstává otázka, co je pomyslnou bariérou, jejíž odstranění by umožnilo dodatečný růst evropské ekonomiky. Ekonom Mojmír Hampl v nedávném rozhovoru trefně prohlásil, že nejdůležitějším krokem k oživení ekonomiky by bylo „snížení všeobecného strachu z budoucnosti, který mění investiční i spotřební chování“. Ačkoli hovořil primárně o ekonomice České republiky, toto tvrzení je stejně tak platné pro evropskou ekonomiku jako celek.
Třebaže se to zprvu může jevit jakožto nepodstatný psychologický faktor, má skutečně zcela zásadní vliv. Přestane-li totiž člověk věřit tomu, že se v budoucnu bude moci těšit ještě většímu blahobytu, utichá jeho ochota se k tomuto stavu svojí cílevědomou činností dopracovávat. V takovou chvíli nastává u lidí tendence méně spořit a u firem méně investovat a zdroje spíše spotřebovávat, než je využívat k produktivním účelům.
Veškerý dnes dostupný kapitál, který nyní využíváme k výrobě spotřebních statků zvyšujících náš blahobyt, jsme nezískali čirou náhodou. Byl výsledkem prozíravého omezování spotřeby, zvětšován akumulací úspor a udržován umírněností jeho užití v minulosti. Svým předkům můžeme být za jejich jednání vděčni, neboť právě jejich uskromnění se (s vidinou větší hojnosti v budoucnu) společně s dalšími faktory stálo za mimořádným ekonomickým růstem posledních desetiletí.
Jak ve své knize Antikapitalistická mentalita tvrdí Mises: „Spokojovat se s tím, co člověk má nebo co může snadno získat, a apaticky se vzdávat pokusů o zlepšení své materiální situace není žádnou ctností.“ Chceme-li, aby Evropa i nadále prosperovala, musíme začít na individuální úrovni. Je naprosto klíčové, abychom každý znovu nabyli přesvědčení, že budoucnost vůbec nemusí být tak pochmurná, jak se často tvrdí, ale naopak může přinést ještě daleko větší blahobyt. Díky tomu můžeme svoji spotřební aktivitu nasměřovat do vzdálenější budoucnosti (řečeno jazykem ekonomů, může klesnout naše časová preference), což umožňuje zažehnutí jiskry dalšího (byť nikoli věčného) hospodářského růstu prostřednictvím prodloužení výrobních procesů či vzniku zcela nových investičních projektů.
Právě
tato víra nás může přimět tolik se nebát riskovat, více inovovat a
v konečném důsledku se i přičinit o větší prosperitu. Neobejde se to však
bez nepříjemností spojených se skutečností, že abychom mohli těžit
z pokroku, musíme být ochotni snášet potřebné přizpůsobování se nahodilým
změnám, které jsou s rostoucím blahobytem přinášeným tržním hospodářstvím
neodmyslitelně spjaty. I kdyby to snad mělo znamenat dočesné strádání, občas je
prostě nutné reculer pour mieux sauter (trochu ustoupit, abychom mohli
dále doskočit). Jiná cesta k blahobytu nevede.
Tento článek vyšel v redakčně upravené a neautorizované verzi v Hospodářských novinách a dne 12. 7. 2024 i v jejich tištěné verzi. Text byl dále autorem upraven, aby se zaměřoval více na evropské, a nikoli pouze české reálie, a čeká na publikaci v lichtenštejnském European Center of Austrian Economics Foundation.
