Celý tragický případ podezřelého z až osminásobné vraždy odráží smutnou realitu českého zdravotnictví. Ačkoli ze strany některých lékařů panuje snaha vykládat celý případ jako selhání jednotlivce, ve skutečnosti jde o potvrzením chorobného stavu celého lékařského odvětví. Perverzní motivace všech zúčastněných převzaté z dob vrcholného socialismu, alibismus a falešná kolegialita některých lékařů a nekompetence těch, kteří by měli konat – to jsou jen některé z charakteristik tohoto sektoru 17 let po sametové revoluci. Jde o ukázkový případ toho, kam vede přehlížení problémů a zavádějící hra na „konání dobra“ a „sociální spravedlnost“.
Jak jsme již na těchto stránkách několikrát psali, hlavním problémem našeho zdravotního systému je to, že v něm nevládnou pacienti. České zdravotnictví je neefektivním a zdraví nebezpečným molochem, v němž se snoubí zájmy politiků, byrokratů, zástupců farmaceutických firem i samotných lékařů. Až na čestné výjimky (např. sdružení lékařů zabývající se etikou své profese) se nikdo příliš neohlíží na pacienty. V soukromém sektoru je zákazník na prvním místě. V socialistickém zdravotnictví je obvykle ten poslední. Zájmy, namířené proti němu, dokáží efektivně blokovat jeho rozhodnutí. Především tím, že mu odmítají poskytnou dostatek informací. Pacient tak nemá sebemenší možnost rozhodnout, do jaké nemocnice se půjde léčit. Musí se spoléhat na své dojmy, zákulisní a často neúplné informace a na náhodu. Lékaři a vedení příslušných nemocnic nemá téměř žádný zájem na tom, aby vyhověli jeho přáním. Spíše než léčebné instituce se z mnohých stávají zaopatřující ústavy pro lékaře, kteří by byli na trhu pro neschopnost od své profese okamžitě odstaveni. Pacient, chycen do pasti státního monopolu, nemá žádnou šanci uniknout. Soukromé nemocnice jsou po řádění Davida Ratha na pokraji bankrotu, soukromé zdravotní pojištění je státem zakázáno a certifikace nemocnic je pro odpor silných zájmových skupin (včetně lékařů samotných) zatím v plenkách.
Případ z Havlíčkova Brodu neschopností přímo čiší. Člověk se základním vzděláním v oboru se mohl bez dozoru pohybovat u nejohroženější skupiny pacientů, a to i u těch, kteří nespadali přímo do jeho péče. Kvůli nedokonalému systému evidence léků je mohl použít, aniž by se na to přišlo. Teprve při šesté oběti jinak neobvyklé komplikace pojal jeho nadřízený podle vlastních slov podezření. Mezi tím se pouze radil s kolegy, ale nepřijal žádná mimořádná opatření. Ačkoli bylo již minimálně od poloviny srpna bylo jasné, že existuje nějaký problém (viz velmi zajímavý rozhovor s primářem příslušného oddělení havlíčkobrodské nemocnice), zatčen byl až před pár dny. Primář namísto toho, aby podal trestní oznámení na neznámého pachatele, fušoval do práce kriminalistů a snažil se případného vraha odhalit sám. Je pochopitelné, proč se jako vedoucí pracoviště bál skandálu. Omluvitelné to však není a pouze to ukazuje, jaké jsou motivace průměrného českého lékaře (jde ale o obecný problém rozhodování státních orgánů, o němž jsme psali na jiném místě). U zemřelých nikdo neověřoval přítomnost léku, který mohl právě jejich komplikaci způsobit a který byl přitom v nemocnici běžně přístupný. Podezřelý, který byl z havlíčkobrodské nemocnice po zjištění skandálu propuštěn, zanedlouho zakotvil v další nemocnici, tentokrát jihlavské. Jeho bývalý nadřízený jen doufal, že se situace nebude opakovat. Na otázku, proč nezakročil, tvrdí, že „obvolávat všechny nemocnice v České republice není možné.“ Od čeho ale například je slavná Česká lékařská komora? Proč nebylo možné informovat alespoň o tom, že probíhá policejní vyšetřování podezřelých úmrtí? Zarážející a nelidský je také způsob, jakým lékaři informovali pozůstalé o smrti jejich příbuzných. S pozůstalými po případných obětech se dosud nikdo nespojil, a ti se tak o hrozivých souvislostech případu dozvídají pouze z médií. Jistě, po bitvě je každý generálem. Kolik podobných případů ovšem bude muset ještě proběhnout, aby se v prohnilém českém zdravotnictví pohnuly věci kupředu?
„Každý doktor má svůj vlastní hřbitov těch, které mohl zachránit, ale neudělal to,“ řekl mi před časem jeden kamarád – sám bývalý lékař. Chybovat je lidské, málokde má ovšem lidská chyba tak tragické důsledky jako ve zdravotnictví. Nemá smysl tvářit se, že právě v něm k chybám nedochází. Spíše bychom měli diskutovat o tom, jaký systém minimalizuje pravděpodobnost jejich výskytu. Je to socialismus, ve kterém si všichni kryjí záda, pacienti nemají informace a jsou poníženi do pozice objektů lékařského zájmu bez vlastních práv a rozumu? Nebo je to systém založený na trhu, spojený s úctou ke klientovi-pacientovi, když ne z jiného důvodu, tak proto, že bez něj by dané zdravotnické zařízení nepřežilo? Odpověď nechť si doplní každý sám.
