Pojďme začít příkladem.
Předpokládejme, že stometrový plot lze zhotovit dvěma různými způsoby. Buď najmete tři dělníky s nízkou kvalifikací, každého za 15 dolarů, nebo najmete jednoho dělníka s vysokou kvalifikací za 40 dolarů. Obě varianty vám zajistí stejný plot o délce 100 metrů. Pokud chcete maximalizovat zisk, jakou variantu zvolíte?
Předpokládám, že byste nejspíš najali dělníka s vysokou kvalifikací a zaplatili mu 40 dolarů, než tři dělníky s nízkou kvalifikací po 15 dolarech každého. Vaše celkové náklady na práci by byly 40 dolarů, což je výhodnější než 45 dolarů.
Předpokládejme, že dělník s vysokou kvalifikací za vámi přijde do kanceláře a požaduje zvýšení mzdy na 55 dolarů za den. Jak zareagujete? Asi ho necháte jít a najmete tři dělníky s nízkou kvalifikací. Vždyť tito tři dělníci vás celkově budou stát 45 dolarů, a to vás vyjde levněji než 55 dolarů, které teď požaduje dělník s vysokou kvalifikací. A stometrový plot uděláte tak jako tak.
Dělník s vysokou kvalifikací není hloupý a ví, že přesně tohle uděláte. Tak nejprve zařídí pár věcí, než za vámi přijde. Přesvědčí pár citlivých a starostlivých lidí, že dochází k vykořisťování dělníků s nízkou kvalifikací, že jejich dnešní mzda nestačí na živobytí a že by parlament měl schválit minimální mzdu 20 dolarů pro odvětví stavby plotů.
Jak se změní šance dělníka s vysokou kvalifikací, že mu kývnete na jeho požadavek navýšení mzdy na 55 dolarů, když návrh parlamentem projde? Jeho šance vzroste, protože použil donucovací sílu parlamentu a cenově tak vytlačil konkurenci z trhu. Kvůli nové minimální mzdě by vás nyní tři dělníci s nízkou kvalifikací stáli 60 dolarů.
Minimální mzda usnadňuje rasovou diskriminaci
Minimální mzda nejenže diskriminuje dělníky s nízkou kvalifikací, ale je všude na světě i jedním z nejúčinnějších rasistických nástrojů. První zákon o minimální mzdě byl Davis-Bacon Act z roku 1931. Během debaty o tomto zákoně, který stanovoval minimální mzdu u federálně financovaných nebo dotovaných staveb, byly rasistické pohnutky zcela zřejmé.
Poslanec John Cochram, demokrat z Montany, který zákon podporoval, uvedl, že „obdržel v nedávných měsících řadu stížností ohledně subdodavatelů z jižních států, které najímaly barevné montéry za nízké mzdy a znamenají tak příliv pracovníků z jihu.“ Poslanec Miles Allgood, demokrat z Alabamy, si stěžoval: „Tento subdodavatel najímá levné černošské pracovníky, ubytovává je ve stavebních buňkách a je to druh práce, který konkuruje bílým pracovníkům v celé zemi.“
Poslanec William Upshaw, demokrat z Georgie, hovořil o „přemíře černošské pracovní síly“. Prezident Americké odborové federace William Green uvedl, že: „černošští dělníci jsou najímáni, aby podkopávali spravedlivé mzdové sazby.“ Davis-Baconův zákon o minimální mzdě, který je stále v platnosti, bezprostředně po přijetí prakticky vyloučil černošské dělníky z federálně financovaných staveb.
V Jihoafrické republice během apartheidu tajemník otevřeně rasistického Odborového svazu ve stavebnictví Gert Beetge uvedl: „Ve stavebnictví už nejsou žádná volná pracovní místa a s ohledem na to podporuji minimální mzdu jako druhou nejlepší možnost jak chránit naše bílé řemeslníky.“
Jihoafrická rada zdravotních sester odsuzovala nízké mzdy, které dostávaly černošské sestřičky, jako nespravedlivé. Některé zdravotní sestry odmítaly nárůst svých platů, dokud nebudou zvýšeny mzdy černošských sester.
Jihoafrický výbor pro hospodářství a mzdy v roce 1925 vydal zprávu, podle které „když zákon nevyloučil domorodce z lépe placených profesí přímo, dosáhneme stejného prostřednictvím zákona o mzdě. Stanovíme minimální sazby pro jednotlivá odvětví a řemesla na takové úrovni, která prakticky vyloučí, aby v nich byl jakýkoliv domorodý Afričan zaměstnán.“
Ať už je uzákoňování minimální mzdy vedeno zlými či dobrými úmysly, jejím důsledkem vždy je, že postihuje lidi na nejnižších příčkách ekonomického žebříčku a snižuje pro zaměstnavatele náklady diskriminace.
