Občas i člověka vesměs otrlého počínání vlády poněkud vyvede z míry.
V tomto případě mě zarazila právní konstrukce minimální mzdy u zaměstnanců mladších 16- ti let. V současnosti činí hodinová sazba minimální mzdy, jak se lze dočíst na stránce Ministerstva práce a sociálních věcí, 39, 60 Kč. Uvedená výše hodinové minimální mzdy platí jen tehdy, pokud jde o zaměstnance se stanovenou týdenní pracovní dobou 40 hodin. Zákon ovšem určuje u některých kategorií zaměstnanců kratší maximální týdenní pracovní dobu – tak např. u zaměstnanců mladších 16- ti let nesmí pracovní doba přesáhnout 30 hodin týdně.
Není zde asi zapotřebí příliš zdůrazňovat, že nevyhnutelným důsledkem tohoto vrchnostenského opatření je další zhoršení postavení osob mladších 16- ti let na trhu práce oproti ostatním zájemcům o zaměstnání, neboť k jejich přirozené nevýhodě, jež spočívá v jejich nízké či nulové kvalifikaci atd., zákon uměle přidal další nevýhodu v podobě kratší maximální týdenní pracovní doby.
Daleko více „šokující“ je však to, že zákonodárce na jednu stranu dovolí této kategorii osob pracovat maximálně jen 30 hodin týdně, na druhou stranu ovšem považuje zjevně za „nefér“, když si kvůli této intervenci měsíčně vydělají méně. Jinak si lze totiž jen stěží vysvětlit, proč zákonodárce stanoví pro tuto kategorii osob vyšší hodinovou sazbu minimální mzdy, a to tak, aby jejich měsíční minimální mzda dosahovala stejné výše, jako kdyby u nich týdenní pracovní doba takto úředně omezena nebyla. Jestliže tedy obecná hodinová sazba minimální mzdy je 39, 60 Kč, u zaměstnanců mladších 16- ti let činí 52, 80 Kč. Vláda tím chce prý zajistit „při různé délce stanovené týdenní pracovní doby nárok zaměstnance (…) na stejnou výši minimální mzdy za týden, resp. měsíc“.
Vláda si je ovšem přece jen vědoma, že tímto postupem dosáhne tak maximálně toho, že mladistvé zatíží takovými konkurenčními nevýhodami, že zaměstnání vůbec nebudou mít šanci získat.
Ve stanovených situacích jsou totiž uplatňovány nižší (měsíční i hodinové) sazby minimální mzdy:
- 90% uvedených částek, jde-li o první pracovní poměr nebo obdobný pracovní vztah zaměstnance ve věku 18 až 21 let, a to po dobu 6 měsíců ode dne vzniku pracovního poměru nebo obdobného pracovního vztahu,
- 80% uvedených částek, jde-li o mladistvého zaměstnance,
- 75% uvedených částek, jde-li o zaměstnance, který je poživatelem částečného invalidního důchodu,
- 50% uvedených částek, jde-li o zaměstnance, který je poživatelem plného invalidního důchodu a mladistvého zaměstnance, který je plně invalidní a nepobírá plný invalidní důchod.
Vláda tu fakticky uznává, že zaměstnancům, kteří tak jako tak obtížně shánějí práci, těžko může prospět, pokud zákon v podstatě uvalí ve formě minimální mzdy daň na jejich zaměstnávání. Zde jde očividně o jalový pokus učinit tyto „zranitelné skupiny“ atraktivnější v očích zaměstnavatelů v podobě nižší sazby minimální mzdy. Výsledkem je ovšem v případě osob mladších 16- ti let to, že 80% z jejich zvýšené hodinové sazby minimální mzdy (52, 80 Kč) se rovná částce 42, 20 Kč, což je stále vyšší částka než obecná hodinová sazba minimální mzdy (39, 60 Kč).
Abychom si to zrekapitulovali: zákonodárce chce osobám mladších 16 – ti let poskytnout paternalistickou ochranu (maximální 30- ti hodinová týdenní pracovní doba), avšak zároveň nechce, aby kvůli nařízené kratší týdenní pracovní době měli nižší měsíční výdělky, proto pro ně stanoví vyšší hodinovou sazbu minimální mzdy. Zákonodárce ovšem také nechce, aby svými intervencemi znevýhodnil mladistvé natolik, že vůbec nebudou mít šanci uspět na trhu práce. Čistým efektem jeho vzájemně stěží slučitelných snah však je to, že přirozená nevýhoda osob mladších 16- ti let (nízká kvalifikace) a jejich umělá nevýhoda (povinně kratší maximální týdenní pracovní doba) byla ještě prohloubena další umělou nevýhodou v podobě vyšších hodinových sazeb minimální mzdy. Není proto divu, že osoby mladší 16- ti let jsou zpravidla odkázány na dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, na které se vládní nařízení o minimální mzdě nevztahuje.
To je jaksi „logika“ vládních intervencí v kostce. Zbývá jen dodat, že podobných vládních intervencí, kdy se vláda pokouší dosáhnout vzájemně si protiřečících cílů, je dnes takřka nekonečně mnoho a výsledkem je téměř vždy neuvěřitelný chaos.
