Co je daňový ráj? (v angličtině tax haven – „daňové útočiště“, pozn. překl.) A proč existence daňových rájů vyvolává mezinárodní spory? Daňový ráj je jakákoliv jurisdikce kdekoliv na světě, která nabízí výhodné daňové podmínky a necítí sebemenší povinnost pomáhat jiným zemím s vymáháním jejich daní, pokud jsou občané těchto jiných zemí přilákáni výhodným daňovým režimem. Typickým příkladem je, když si sbalíte úspory, odjedete je uložit do švýcarské banky a švýcarské orgány nebudou o této transakci podávat zprávu vašim daňovým úřadům. To je daňový ráj.
Daňové ráje hrají důležitou úlohu v globální ekonomice prostřednictvím daňové konkurence. Globalizace zvýšila mobilitu dvou hlavních výrobních činitelů – práce a kapitálu. Dnešní nižší technologické a komunikační náklady činí kapitál velmi lehce převoditelným přes národní hranice. Pár kliknutí myší a váš kapitál se může nacházet v jiné jurisdikci. I práce se stává stále více mobilním výrobním faktorem a častěji překračuje hranice s cílem nacházet lepší podmínky včetně nižšího celkového daňového zatížení a nižších mezních sazeb.
Daňová konkurence významně omezuje možnost politiků vybírat a utrácet peníze daňových poplatníků, jak ukazují tři historické epizody během uplynulého čtvrtstoletí.
Thatcherová a Reagan
Margaret Thatcherová a Ronald Reagan v 80. letech minulého století převzali své země v mimořádně špatné hospodářské situaci a s vysokými daněmi. Ve Spojených státech byla horní sazba daně z příjmu 70%. Ve Velké Británii byla horní sazba daně z příjmu 83%. Při započtení daně z kapitálových výnosů, daně ze zisku a dědické daně, přesahovala tehdy nezřídka efektivní mezní míra zdanění 95%. Reagan i Thatcherová daně radikálně snížili – Spojené státy na 28% a Británie na 40%.
Nejpodstatnější na celé věci je to, že Thatcherová a Reagan svojí politikou přiměli ostatní průmyslové země snížit daně rovněž. Proč? Protože kapitál začal masově proudit do Velké Británie a Spojených států. Politici v ostatních zemích tak obdrželi jasné sdělení – že i jim se vyplatí snížit daně. Vezměme si jednoduchou analogii: představte si, že máte ve městě jen jednu benzínovou pumpu. Ta může účtovat vysoké ceny, nabízet nekvalitní služby a zavírat brzy odpoledne. Pokud je to jediná pumpa ve městě, nezbývá vám, než se s tím spokojit. Co se stane, když ve městě otevřou další čtyři pumpy? Pánem se najednou stanete vy jako zákazník. Pumpy se musí najednou držet tržních cen a nabízet doplňkové služby, aby vás nalákali. Stejný princip funguje pro vlády pokud jde o daně.
Irský zázrak
Před 20 lety bylo Irsko skutečným „nemocným mužem“ Evropy se 17% nezaměstnaností, firemními daněmi ve výši 50% a mezní sazbou daně z příjmu fyzických osob 65%; daň z kapitálových výnosů byla 50% a vláda přerozdělovala polovinu hrubého domácího produktu. Nejzřetelnější irskou „vývozní položkou“ tehdy byli Irové.
Až když na tom Irsko bylo takto zle, rozhodlo se jít radikálně jinou cestou a dramaticky snížilo daně. Mezní sazbu daně z příjmu snížili z 65 na 40%, daň z kapitálových zisků z 50 na 20% a daň ze zisku firem z 50 na 12,5%. Není žádnou záhadou ani překvapením, nebo by aspoň nemělo být pro naše čtenáře, že Irsko začalo prudce růst. Z příslovečného nemocného muže Evropy se stalo náhle keltským tygrem. Dnes je Irsko druhou nejbohatší zemí Evropské unie.
Tak jak jedna země za druhou následovala snižování daní započaté reformami Reagana a Thatcherové v 80. letech, následoval podobný sled snižování daní v 90. letech po irském boomu zahájeném rázným snížením daní. Budete-li si dnes číst daňové studie téměř kdekoliv na světě, skoro vždy se dočtete, že by „vláda měla snížit daně, protože firmy odcházejí do zemí s nižšími daněmi.“ Daňová konkurence v Evropě je ve skutečnosti v posledních letech tak silná, že i takové země proslulé evropským socialismem jako jsou Švédsko či Francie mají dnes nižší daně z příjmu firem než Spojené státy!
Rovná daň
Třetí vlnou daňové konkurence je revoluční tažení rovné daně ve východní Evropě. Mart Laar, 32-letý novopečený estonský premiér ovlivněný myšlením Miltona Friedmana zavedl v roce 1994 rovnou daň v Estonsku. Výsledky byly tak vynikající, že rok na to zavedly rovnou daň v Lotyšsku a záhy v Litvě. Strmý hospodářský růst v baltských zemích a rostoucí daňová konkurence přiměla zavést rovnou daň Rusko. Dnes má tato bývalá „říše zla“ 13% rovnou daň! A co následovalo? Díky daňové konkurenci zavedly postupně rovnou daň Ukrajina, Srbsko, Slovensko, Rumunsko, Gruzie a naposledy Kyrgyzstán.
Kapitál – klíč k růstu
Daňové ráje jsou ostřím na konci kopí daňové konkurence, protože ekonomicky nejškodlivější daně jsou právě daně z kapitálu. Každá odnož ekonomické teorie souhlasí s premisou, že tvorba kapitálu je klíčová pro dlouhodobý růst a zvyšování životní úrovně: abyste příště sklidili větší úrodu, musíte si dnes dát pár zrnek obilí stranou.
Co se děje, když spoříte a investujete? Ve většině vyspělých zemí vám právě při této činnosti naloží stát na bedra největší daňové břemeno! Čím více něco zdaníte, tím méně toho bude. Když se to politikům hodí (např. když obhajují vyšší daně na benzín a cigarety), rozumí tomuto pravidlu velmi dobře. Když jde ale o úspory a investice, politici na toto pravidlo zapomínají. Např. ve Spojených státech je postupně daní z kapitálových zisků, daní ze zisku, daní z příjmu fyzických osob a daní dědickou každý dříve uspořený a následně investovaný dolar zdaněn na čtyřikrát. I když jsou sazby relativně nízké, postupným zdaněním čtyřmi různými daněmi je často mezní míra zdanění kapitálu velmi vysoká.
Když se podíváme na reformní daňové návrhy, mají vždy jedno společného. Vždy navrhují zdaňovat ekonomickou aktivitu nízkou sazbou a hlavně pouze jednou. Návrhy daňových reforem vždy eliminují dvojí zdanění kapitálu: Zrušení daně z kapitálových výnosů, zrušení dvojího zdanění dividend, zrušení daně dědické. Ekonomové vědí, že dvojí zdanění v současném systému trestá přičinlivost – protože doslova ničí motivaci odložit příslovečná semínka obilí s cílem zvýšit budoucí růst. Ekonomové zabývající se teorií veřejné volby jasně vysvětlují, že politici jsou motivováni maximalizovat hlasy, rozšiřovat rozpočet, o kterém rozhodují a kupovat si hlasy a vyhovět dalším a dalším zájmovým skupinám. I ti, kteří rozumí ekonomii a efektům zdanění, nedokážou odolat pokušení zavádět nebo udržovat daně, které jsou podle selského rozumu ničivé pro ekonomické zdraví země.
Jak lze tomuto mocnému politickému vlivu čelit? Právě zde mají klíčovou úlohu daňové ráje, které poskytují bezpečné útočiště, kam se může kapitál schovat před dvojím, trojím a čtverným zdaněním. Jak jsem ukázal výše, řada evropských zemí zrušila či omezila dvojí zdanění jen kvůli tomu, aby kapitál udržela doma před útěkem do Švýcarska, Lucemburska, New Yorku a na Kajmanské ostrovy. Mimochodem i Spojené státy jsou daňovým rájem – pouze ne pro americké občany. Cizinci zde mohou ukládat peníze, aniž by jim byl zdaňován úrok a aniž by jejich transakce americká vláda nahlásila jejich daňovým úřadům. Bohužel, američtí občané se stejnému zacházení od své vlády netěší.
Morální argument
< p>Jinými slovy, daňové ráje nejen stimulují hospodářské reformy a snižování daní po celém světě, ale zároveň hrají důležitou roli při omezování dvojího zdanění úspor a investic. Kromě tohoto ekonomického argumentu na obhajobu daňových rájů existuje ještě argument morální.
Ve Spojených státech často – oprávněně – žehráme na to, že vláda utrácí – a neefektivně – příliš mnoho našich peněz. Ale stále můžeme být relativně šťastní. Žijeme ve společnosti, kde pravděpodobnost, že budeme vládou perzekvováni, je relativně malá. Ve většině zemí světa tomu tak není.
Většina lidí nemá svobody, které my považujeme za samozřejmé. Mnoho lidí na celém světě je stíhána či ekonomicky znevýhodňována pro své náboženství nebo etnický původ. Představte si např. že jste čínský podnikatel v Indonésii. Indonéská vláda neoficiálně schvaluje občasné útoky na vaše obchody, protože patříte k relativně bohaté vrstvě společnosti, která je navíc etnickou menšinou. Nechali byste v takovém případě své úspory v indonéské bance nebo byste je raději převedli do Spojených států, Singapuru nebo Hongkongu? Odpověď je zřejmá – v indonéské bance je raději nenecháte. Vzpomeňme si, jak v roce 1934 Švýcarsko umožnilo posílení pravidel bankovního tajemství u cizích vkladů a stalo se tak nejbezpečnějším útočištěm pro kapitál Židů pronásledovaných Hitlerem.
Představme si dvě rodiny žijící v Argentině 90. let. Jedna má úspory v argentinské bance, druhá na Floridě. Každý si vzpomene, jak nekompetentní argentinská vláda způsobila v roce 1998 totální hospodářskou katastrofu: Pád měny, při kterém se lidem vypařila hodnota poloviny majetku Argentinců. Pokud jste byli dbali přísných zákonů a důvěřovali vládě a své úspory měli uložené v domácí bance, vaše úspory se náhle scvrkly na polovinu. Naproti tomu rodina, která neváhala uložit své úspory v zámoří, finanční bouři přečkala bez úhony, protože své neschopné vládě odmítla bezmezně důvěřovat.
A co lidé v Kolumbii, Venezuele či Mexiku, kde jsou ročně tisíce lidí unášeny s cílem ukořistit výkupné? Jak si únosci vytipovávají své oběti? Existují zdokumentované případy gangů, které uplácely daňové úředníky, aby získaly informace o finančních prostředcích lidí. Latinskoamerické rodiny, které odmítly držet své vklady v domácích bankách a nedali tak svým úřadům vědět o svém majetku, to nedělaly nutně jen aby se vyhnuly daním, ale i proto, aby chránily vlastní děti. Hájím jejich právo zatajit před vládou majetek.
Jinými slovy, pro většinu lidí na světě není daňový ráj jen synonymem pro „daňový podvod“. Pro spoustu jednotlivců znamená daňový ráj možnost chránit své základní lidské právo: nečekat pasivně, až se stanu obětí násilí, až vláda oficiálně či neoficiálně uzná, že je čas, aby mě šikanovala či perzekvovala. Daňové ráje hrály a hrají neocenitelnou roli v chránění lidí před vládní zvůlí, ať již šlo o Židy ve 30. letech v Evropě nebo Číňany v dnešní Indonésii.
Socialistický boj proti daňovým rájům
Dnes probíhají politické bitvy, v nichž se bojuje mezi dvěma alternativami: Přizpůsobit daňový systém, aby byl přívětivější, nebo vytvořit globální daňový dozor. Vlády, které uvalují vysoké daně, chápou, že daňová konkurence představuje pro jejich přerozdělovací politiku hrozbu. Usilovně se skrze nadnárodní byrokratické instituce typu Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), Evropská unie a OSN snaží daňové ráje zlikvidovat.
Obhájci volného trhu proti tomu argumentují, že daňové ráje představují tlak na vlády, aby snižovaly mezní sazby daní, omezovaly dvojí zdanění úspor a investic a stimulovaly trvalý hospodářský růst.
Já bych šel v argumentaci ještě o krok dále. Daňové ráje znamenají více než jen daňovou konkurenci. Obsahují navíc morální imperativ. Daňové ráje jakožto úkryt pro soukromý majetek před nespravedlivým postihem a před zkorumpovanými či neschopnými vádami, hrají velice důležitou roli v ochraně života, svobody a soukromého vlastnictví.
