Ponechme nyní stranou debaty o smysluplnosti pravolevého vidění politických idejí a řekněme nahlas, že nazve-li se někdo „nacistou“ či, v plném znění, „nacionálním socialistou“, vskutku půjde o socialistu. Jak je těžké tuto triviální skutečnost pochopit, ilustruje diskuse pod příspěvkem na blogu Pavla Kohouta.
Nestačí-li poukázat na to, že když si nějaké hnutí samo do svého názvu posadí slovo socialismus, že asi se socialismem bude mít hodně společného, a nestačí-li také upozornit na socialistický charakter faktické hospodářské politiky hitlerovského Německa, jak učinil Kohout, pak se ptejme, jak nacisté chápali sami sebe.
Hvězda nacistické propagandy Leni Riefensthalová ve svých pamětech na straně 385 píše:
[Na počátku] jsem opravdu věřila, že Hitler usiluje o sociální spravedlnost, že je to idealista, který se zasadí o vyrovnání mezi chudými a bohatými a jenž má dost síly, aby odstranil korupci.
V programu o pětadvaceti bodech ze dne 24. února 1920 (dne, kdy se strana DAP – Německá dělnická strana – přejmenovala na NSDAP – Nacionálně socialistickou německou dělnickou stranu) se dočteme, jakže to podle této větve socialismu má vypadat v hospodářské politice:
Bod č. 7: Chceme, aby prvořadou prioritou státu bylo zajistit občanům práci a důstojný život. Když se ukáže nemožným nakrmit celou populaci státu, cizí občané (bez práva na občanství) budou repatriováni.
Bod č. 10: Prvořadou povinností každého německého občana je pracovat duševně nebo fyzicky. Nikdo nesmí vykonávat takovou práci, která by šla proti zájmu pospolitosti jako celku.
Bod č. 11: Veškerý nezasloužený příjem a veškerý příjem, jenž nepochází z práce, musí být odstraněn.
Bod č. 13: Požadujeme znárodnění všech trustů.
Bod č. 14: Chceme, aby měli zaměstnanci podniků podíl na zisku.
Bod č. 16: Chceme založit a udržet zdravou střední třídu. Velké obchodní domy musí být okamžitě předány pod kontrolu místních úřadů, a měly by být pronajaty malým firmám za nízké ceny.
Také se dočteme, že šmelináři a lichváři mají dostat trest smrti a že bude znárodněna veškerá půda, která by mohla sloužit veřejnému zájmu, a to bez náhrady.
Co taková oblast zaměstnanosti? Odpovídá sám klasik, Adolf Hitler, ve své knize Mein Kampf:
Hospodářské komoře… bude příslušet povinnost udržovat chod národního hospodářství a odstraňování oněch škodlivých nedostatků a chyb… Tím by měl přestat zuřivý zápas mezi zaměstnavateli a pracujícími o mzdy a tarify, který poškozuje hospodářskou existenci obou, a tento problém by měl být řešen společně na vyšších instancích, které pak musí mít neustále na zřeteli především blaho národní pospolitosti a státu. (str. 440)
Jak může někdo tvrdit, že hitlerovská ideologie nemá se socialismem nic společného? Asi je to pochopitelné. Těm, kteří se hrdě hlásí k socialismu jako ke své ideologii, by udělalo nesmírnou radost, kdyby se na socialistické kořeny nacismu zapomnělo.
V roce 1947 Ludwig von Mises ve své krátké práci Planned Chaos napsal, že „filosofie nacistů, filosofie Nacionálně socialistické německé dělnické strany, je nejčistším a nejkonzistentnějším projevem antikapitalistického a socialistického ducha naší doby“. Za těch šedesát let se, pokud vím, na podstatě ideologie nacionálního socialismu nic nezměnilo.
