Čisté technologie čekají na masové využití, lidé ale na ně musí mít peníze.
Tento měsíc čeká ministerstva financí a životního prostředí delikátní jednání. Šest měsíců před volbami budou totiž projednávat zavedení nové daně, přesněji řečeno detaily dlouho zmiňované ekologické daňové reformy. Její zastánci přitom chtějí daň na automobily, uhlí a zemní plyn, navrhli už první sazby a vládní ekonomové zatím nejsou zásadně proti. Při přetahování o procenta by ale neměla zaniknout principiální debata.
Nedílnou součástí ekologické daňové reformy je i snižování daní, jmenovitě daní z příjmů, případně odvodů na sociální pojištění. Jde o naplnění jedné ze základních charakteristik ekologické daňové reformy, kterou je tzv. daňová nebo rozpočtová neutralita. O kolik stát díky zavedeným ekologickým daním vybere více, o tolik se má snížit výběr daní jiných, konkrétně daní uvalených na práci, které jsou v celé Evropské unii zdrojem velkých problémů. Myšlenkou přesunu daňové zátěže z práce na spotřebu energie či využívání aut je zdaňovat „špatné“, neekologické činnosti, a příliš daněmi netrestat činnosti pozitivní, jako například práci. Konečným cílem je pak lidi motivovat, aby více pracovali, a naopak je „odhánět“ od aktivit, které škodí životnímu prostředí. Stát tak identifikuje neřest, kterou nás chce odnaučit.
Tenhle princip liberálním ekonomům vadí. Navíc mají k dispozici příklady ze zemí, kde už ekologická daň funguje. Dánové a Němci již daně na elektrickou energii, topné oleje, svítiplyn, uhlí, emise oxidu uhličitého zavedli. V souvislosti s tím sice vznikla nová pracovní místa, nezaměstnanost ale celkově neklesá. Jiná pracovní místa totiž zanikají. Výroba se přesouvá do méně produktivních odvětví, která by se za normálních okolností neprosadila. Tím klesá ekonomický růst, a tedy i potenciální investice do šetrných technologií.
I když cílem reformy je především změna struktury hospodářství, ekonomové docházejí k závěrům, že zavedení daně nemá na životní úroveň lidí obecně kladný vliv. Ukázkovým příkladem může být daň z automobilů odstupňovaná podle stáří a množství vyprodukovaných emisí CO 2. Taková daň totiž míří především na chudší část obyvatelstva. Právě oni mají nejstarší, nejméně ekologické, a tedy nejvíce zdaňované automobily. Zavedením daně se přitom odkládá jejich schopnost koupit si modernější auta.
Zelená nese zelené
Totéž funguje na úrovni firem, které stále častěji samy od sebe s vidinou větší konkurenceschopnosti investují do šetrnosti. Např. firma General Electric, jedna z největších světových firem v minulosti proslulá nešetrným chováním k životnímu prostředí. V reakci na rostoucí ekologickou citlivost spotřebitelů a nové ziskové příležitosti nabízené novými technologiemi se rozhodla dobrovolně snižovat své znečištění včetně emise skleníkových plynů a zaměřit se na obnovitelné zdroje a moderní technologie. Šéf společnosti Jeffrey Immelt nedávno oznámil dvojnásobné navýšení investic do vývoje „čistých“ technologií. V číslech to znamená navýšení investic z dnešních 700 milionů amerických dolarů na 1,5 miliardy v roce 2012. GE totiž věří, že čisté technologie zvýší její příjmy a konkurenční výhodu v budoucnosti. Řídí se mottem „green is green“ neboli zelená politika přinese peníze (zelené americké dolary), které začíná stále více fungovat i bez státních ekologických reforem. Do hry totiž vstupuje fenomén „zeleného stropu“, koncept, který staví na díle nositele Nobelovy ceny za ekonomii Simona Kuznetse. Tzv. environmentální Kuznetsova křivka vysvětluje, že dokud země nedosáhne jistého bodu bohatství, kvalita ukazatelů životního prostředí nezačne růst.
Nejúčinnější ekologickou daňovou reformou je tedy reforma nikoli daňově neutrální, ale reforma vedoucí ke snižování daní, umožňující ekonomický růst a rychlou tvorbu bohatství. Čisté technologie čekají na využití a masovou výrobu. Je třeba jen lidem ponechat prostředky, aby si je mohli koupit. Snižování daní musí přijít i proto, že začátkem roku 2008 vyprší přechodné období a Česká republika bude muset zavést spotřební daň ze zemního plynu, pevných paliv a elektřiny.
