Nejkratší spor v ekonomii

Mnohé spory v ekonomii mají dlouhou historii. Drtivý konsensus ekonomů panuje jen v některých oblastech (takové top 14 uvádí např. Greg Mankiw, jeden z nejvýznamnějších ekonomů současnosti, ve své učebnici, resp. na svém blogu (Mankiw 2009)). Jedním z dílčích sporů, o kterém bylo napsáno relativně málo, a který patří asi k nejkratším sporům v ekonomii (co se týče popsaných stránek), je spor o povahu majáku. Hlavními osobami tohoto sporu jsou ekonomové Paul A. Samuelson a Ronald H. Coase. Oba jsou držitelé „Nobelovy“ ceny za ekonomii a patří mezi významné (žijící) ekonomy. První ve své učebnici ekonomie, která vychází již v 19. vydání a patřila mezi základní učební texty ekonomie, dlouho tvrdil (nebyl však první), že služby majáků na pobřeží nemohou být provozovány soukromými subjekty, a že z hlediska společenské efektivity by ani neměl být veřejný statek, jakým je světlo majáku, poskytováno soukromě, ale státem. Druhý tvrdil, že v Anglii byly majáky „postaveny, provozovány, financovány a vlastněny soukromými osobami“ (Coase 1974, 375, přel.). Padlo v tomto sporu konečné slovo?

Protože světlo majáku navádí všechny lodě ve svém okolí, včetně těch, které za tuto službu nezaplatily, a protože světlo z majáku poslouží stejně dobře jedné lodi jako stovkám lodí, tak maják splňuje dvě podmínky pro veřejný statek – nevylučitelnost ze spotřeby a nerivalitu ve spotřebě. Soukromý subjekt nemůže zajistit financování pro provoz majáku z poplatků, a tak se toho musí ujmout stát. Protože mezní náklady na světlo pro další loď jsou nulové, nebylo by ani efektivní, aby majáky byly financovány z poplatků. Měl by je financovat stát z daní, protože by poplatky odrazovaly lodě od proplutí. Alespoň se tak můžeme dočíst (nejen) v Samuelsonově učebnici (Samuelson a Nordhouse, 1991, 45).

Ronald Coase v článku článek Lighthouse in Economics (1974) popisuje vývoj výstavby majáků na pobřeží Anglie od zhruba 16. století do své současnosti. Velmi stručně (podrobně shrnutý text v češtině najdete v Zajíček a Zeman 2007, 71-75) lze vývoj shrnout takto: Trinity House, soukromá organizace vykonávající určité veřejné úkoly v námořnictví (původně charitativní), byla pověřena správou námořních značek a bójí v 16. století. Tato organizace také postavila první dva majáky na začátku 17. století, ale se stavbou dalších otálela. Toho využily soukromé osoby, které vyslyšely poptávku námořníků, stavěly majáky, financovaly jejich výstavbu a provoz. Výměnou za to získaly výlučné právo od krále provozovat takové majáky a právo vybírat v přístavech poplatky od lodí (dle tonáže), které propluly kolem majáku. Obdobně postupovala později i Trinity House, která pronajímala právo postavit, provozovat a vybírat poplatky soukromým osobám výměnou za sdílení zisku. Avšak od 20. let 19. století byly soukromé majáky vykupovány společností Trinity House až nakonec všechny soukromé majáky přešly do jejich rukou podle zákona, který schválil anglický parlament v roce 1836.

Ve zdůvodnění těchto kroků zaznívaly argumenty o nepřehlednosti a nejednosti správy majáků. Ale jak Coase podotýká, hlavním důvodem byl pravděpodobně předpoklad, že se sjednocením správy majáků pod kontrolou státu dojde ke snížení poplatků, popřípadě k jejich zrušení a financování ze státní pokladny (k tomuto nedošlo). Coase soudí, že systém, kde výši poplatků stanoví rada složená ze zástupců loďařů, upisovatelů a námořníků (sytém, který se nakonec ustanovil) je efektivnější, než ten, kde by finanční břemeno padlo na všechny daňové poplatníky (Coase 1974, 373). Coase zcela na závěr textu dodává, že ekonomové by neměli udávat maják za příklad služby, který může poskytovat pouze vláda, a že konečné slovo by však mělo padnout až na základě dalších studií (a ne jako v případě mnohých ekonomů na základě nereálné teorie). Podívejme se tedy na některé.

Majáky včera …

Pokud Vám nepřijde, že králem udělené privilegium postavit maják a financovat jej z pevně stanovených poplatků není zcela to, co si člověk představí pod rolí vlády, která „byla omezena na ustanovení a vynucování vlastnických práv spojených s majákem“ (Coase 1974, 375), pak asi budete souhlasit s van Zandthem. Ten se ve svém článku The Lessons of the Lighthouse: „Government“ or „Private“ Provision of Goods (1993) zamýšlí, do jakého institucionálního uspořádání zařadit tyto majáky (povšimněte si, že od publikace Coasova článku uběhlo v době publikace této reakce 19 let). Van Zandth se ptá: 1. Existovaly soukromé majáky bez státního vynucování vlastnických práv? 2. Existovaly soukromé majáky s tím, že stát vynucoval pouze vlastnická práva? 3. Nebo existovaly soukromé majáky na základě státem garantovaného monopolu, kde stát stanovil pevné sazby poplatků, jejichž výběr vynucoval? Nebo existovaly jen veřejné majáky financované z poplatků (4.) či z daní (5.)? Van Zandt odpovídá, že nejen v Anglii, ale v celé historii lze najít pouze 3., 4. a 5. uspořádaní.

William Barnett II a Walter Block (2007) také nesouhlasí se závěrem Coase, že majáky v Anglii byly soukromé (tedy financovány na základě dobrovolné dohody všech stran), ale nesouhlasí ani s van Zandthem, že by vůbec nebyly čistě soukromé majáky. Barnett a Block poukazují, že sám van Zandth uvádí příklady, které by mohly spadat do prvních dvou kategorií – majáky financované charitou, popřípadě na základě „sociálního nátlaku“ apod.

Pokud Vás příliš nevzrušuje „umělá“ dichotomie trh-stát, popřípadě trichotomie trh-charita-stát, pak se spokojíte s tím, že Coasem popsaný systém byl efektivnější (Sám Coase o těchto sporech řekl, že je to jen takový humbuk (Hazlett 1997).). Coase se divil, jak mohli tehdy lidé předpokládat, že jednotný systém majáků bude levnější než soukromé majáky, když neměli ekonomickou teorii monopolu (a také vzhledem k tomu, že soukromí majitelé by stejně museli být odškodněni). Odpověď může přinést text Jamese Taylora (2001), který se zabývá podrobně vývojem reformy majáků v roce 1836. Tabulka ukazuje, proč byl takový odpor proti soukromě provozovaným majákům. Čisté příjmy soukromých majáků byly několikanásobně vyšší než příjmy z majáků pod správou Trinity House, popřípadě pod správou vládních komisí Irska a Skotska (irské majáky byly pod správou vlastní komise a platilo se za tonáž lodi, která přistála v irském přístavu, nehledě na to, zda míjela nějaký maják; skotské majáky měly zase svoji komisi, která vybírala poplatek pouze za první minutý maják (Taylor 2001, 755)). I sama Trinity House musela reagovat na nevoli vůči vysokým poplatkům a snížit tyto poplatky tak, že čistý příjem z jednoho majáku klesl z 1 572 na 961 liber mezi lety 1820 a 1832 (Taylor 2001, 757, tab. 1). Taylor dává reformu majáků do širší souvislosti tehdejší doby, kdy po válkách s Francií trápily britské daňové poplatníky vysoké daně, a tak kroky směřované ve veřejném zájmu znamenaly hledání nejlevnějších řešení (Taylor 2001, 752). Stejně tak byl odpor proti soukromým majákům spojen s obecným odporem vůči soukromým zájmům ve veřejné sféře, které značily korupci. Eliode Bertrand (2006) ještě podrobněji vykresluje tezi, že soukromé majáky byly stavěny na úkor veřejné pokladny, často ve prospěch (soukromé) královské pokladny.

Tabulka: Příjmy, náklady a přebytky ze všech majáků ve VB v roce 1832, převzato z (Taylor 2001, 760) a vlastní výpočty.

A co na to Samuelson?

V posledních vydáních jeho Ekonomie najdete rámeček, kde Samuelson Coasův text uvádí (Samuelson a Nordhaus 2007, 37-38). Píše, že veřejný statek nemusí být „nutně veřejně poskytován“, ale jako příklad dodává příklad z floridských břehů, kde do roku 1825 nebyly žádné majáky (soukromé nikdy). Místo majáků zde fungovaly čile vyprošťovací a záchranné společnosti, které ztroskotané lodě zachraňovaly za úplatu. To mělo vést k morálnímu hazardu, kdy kapitáni lodí měli fingovat ztroskotání a podělit se s „zachráncem“ o náklad. Tomu měly udělat přítrž majáky financované floridskou vládou. (Avšak soukromá iniciativa v USA nekončila pouze u vyprošťování. Můžeme se dočíst o světelných bojích apod. viz (Sechrest 2003, zejména str. 22-26).). Domnívám se, že Coase by na tento Samulesonův příklad mohl odpovědět citací posměšné definice amerického majáku (volně přeloženo): „Vysoká budova na pobřeží, kde vláda udržuje světlo a místečko pro své přátele“, který uvádí ve svém původním článku.

Maják – veřejný statek, nebo přirozený monopol?

Kdo tedy lépe vystihnul podstatu majáků? Coase ukázal, že maják mohl být provozován soukromě, ale že zdroj financování byl garantován královskou mocí. Pro některé je to spíše potvrzení veřejné povahy majáků. Maják však veřejným statkem být nutně nemusí, pokud by majitel majáku vlastnil i přilehlé vodstvo, popřípadě přístavy. Vodstvo však mělo pravděpodobně jen jednoho majitele a tím byl král. Proto poukazovat na případné selhání trhu není zcela korektní. Takto třeba argumentuje Murray Rothbard (1961) v recenzi knihy Právo a svoboda italského právního teoretika Bruna Leoniho (předmluvu k této knize si můžete přečíst na LEBlogu), a také Fred Foldvary (2003), který navíc poukazuje na technický pokrok, který dnes řeší „problémy“ nevylučitelnosti ze spotřeby. Bohužel Coase se této stránce problému nevěnoval. Samuelson se této otázce také nevěnoval, ale navíc přehlédl otázku problémů financování z daní, kdy se na financování dané služby podílejí i kapsy lidí, kteří z majáků nemají prospěch. Coase si toho byl vědom, a proto sepsal svůj článek, ve kterém popisuje vývoj majáků. Coase správně ukázal, že Trinity House v jeho současnosti měla zájem na efektivním řízení majáků, ale jeho historický exkurz k počátkům výstavby majáků v Británii byl nadbytečný, či spíše chybný. Coase se jen letmo všímá problému, že soukromý stavitel majáků s monopolem od krále měl v oblasti chráněný monopol. Jak ukazují čísla uvedené v tabulce, soukromí majitelé tento monopol plně využívali. Je tedy otázkou, zda zdrojem tohoto monopolu byl král, nebo by se o majáku mělo spíše než o veřejném statku mluvit jako určité formě přirozeného monopolu, protože na jednom útesu dva majáky provozovat smysl nemá.

… majáky dnes.

Ačkoliv majáky jsou již dnes minulostí, tak i pohled do minulosti nám může leccos říci o současnosti. Za prvé, i přestože dnešní navigace je víceméně satelitní a jak bylo zmíněno, dnešní rádiové majáky nesplňují podmínky veřejného statku, tak námořní obdoba GPS, tzv. Differential Global Positioning System (DGPS), která naviguje lodě v v okolí 50 námořních mil od pobřeží Velké Británie a Severního Irska, je poskytována zdarma. Tento systém je financován, stejně jako kdysi majáky, z poplatků za tonáž nákladu a provozována stejnou veřejnoprávní korporací, která provozovala majáky (Trinity House). Za druhé, místo majáků stavěných se svolením krále, zde máme tzv. Public private partnership, tedy PPP, projekty. Pokud anglický král profitoval z výstavy soukromých majáků na úkor lodivodů, stejně tak je možné (pravděpodobné), že dnešní „králové“ profitují z „majáků naší doby“. Dnešní majáky mají však podobu silnic, škol, věznic či veřejných vodovodů. Stejně jako u majáků zde můžeme pochybovat (a to důvodněji) o veřejném charakteru těchto statků, které si stát monopolizuje. I kdyby tyto pochybnosti byly liché, tak obezřetnost vůči státnímu monopolu (nejen) v rukou soukromníka je namístě. Tento spor však už nepatří mezi ty nejkratší.

Autor není námořník.

Zdroje:

Barnett, William, and Walter Block. 2007. Coase and Van Zandt on Lighthouses. Public Finance Review 35, no. 6 (December): 710-733. http://pfr.sagepub.com/cgi/reprint/35/6/710.pdf,

Bertrand, Elodie. 2006. The Coasean analysis of Lighthouse Financing: Myths and Realities. Cambridge Journal of Economics (October): 389-402. http://cje.oxfordjournals.org/cgi/reprint/bei068v1.pdf,

Coase, R. H. 1974. The Lighthouse in Economics. Journal of Law and Economics 17, no. 2 (October): 357-376. http://www.jstor.org/stable/724895,

Foldvary, Fred E. 2003. The Lighthouse as a Private-Sector Collective Good. Woking Paper #46 (October). http://www.independent.org/publications/working_papers/article.asp?id=757,

Hazlett, Thomas W. 1997. Looking For Results: Nobel laureate Ronald Coase on rights, resources, and regulation – Reason Magazine. January. http://www.reason.com/news/show/30115.html,

Mankiw, N. Gregory. 2009. News Flash: Economists Agree. (February 14). http://gregmankiw.blogspot.com/2009/02/news-flash-economists-agree.html,

Rothbard, Murray N. (1961). On Freedom and the Law. New Individualist Review, ed. R. Raico. http://oll.libertyfund.org/?option=com_staticxt&staticfile=show.php%3Ftitle=2136&chapter=195297&layout=html&Itemid=27,

Samuelson, Paul Anthony, a William D. Nordhaus. 1991. Ekonomie: 13. vydání. Praha: NS Svoboda,

Samuelson, Paul Anthony, a William D. Nordhaus. 2007. Ekonomie: 18. vydání. Praha: NS Svoboda,

Sechrest, Larry J. 2003. Public Goods and Private Solutions in Maritime History. Quarterly Journal of Austrian Economics 7, no. 2 (March). http://mises.org/journals/qjae/pdf/qjae7_2_1.pdf

Taylor, James. 2001. Private Property, Public Interest, and the Role of the State in Nineteenth-Century Britain: The Case of the Lighthouses. The Historical Journal 44, no. 3 (September): 749-771. http://www.jstor.org/stable/3133582,

Trinity House. Future Aids to Navigation. http://www.trinityhouse.co.uk/interactive/map/future_aids_to_navigation.pdf,

Zajíček, Miroslav, a Karel Zeman. 2007. Kapitoly z Chicagské ekonomické školy: Ronald Harry Coase. Skripta. Praha: Oeconomica,

Zandt, David E. van. 1993. The Lessons of the Lighthouse: „Government“ or „Private“ Provision of Goods. The Journal of Legal Studies 22, no. 1 (January): 47-72. http://www.jstor.org/stable/3085633.