Nesmyslnost zákazu půjčování peněz za „nepřiměřeně vysoké“ úroky (tzv. lichva) velice dobře ukazuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/20 (stručné informace o tomto rozhodnutí jsou k dispozici zde).
V daném případě se žalobce domáhal toho, aby soudy prohlásily za neplatné smlouvy o půjčce, v nichž se zavázal vrátit věřiteli vypůjčenou částku s 5% měsíčním úrokem (tj. šlo o úrok 60 % ročně). Žalobce tvrdil, že tyto smlouvy uzavřel v tísni, která spočívala v jeho „tehdejší hospodářské situaci“, kdy „nezbytně potřeboval investovat peněžité prostředky do svého podnikání, aby se v souvislosti s odchodem svého předchozího společníka nedostal do úpadkové situace“.
Spor nakonec dospěl až k Nejvyššímu soudu ČR, který na rozdíl od soudů nižších instancí prohlásil dotyčnou smlouvu o půjčce za částečně neplatnou pro „rozpor s dobrými mravy“. Tento svůj verdikt soud odůvodnil následujícím způsobem:
V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce „spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá „zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. (…) … neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce „lichvářské“ úroky. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků (…), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.
Toto je opravdu velice svérázná argumentace. Základní otázka totiž zní: proč si klient půjčoval peníze za úrok, o němž věděl, že je podstatně vyšší než obvyklá úroková míra požadovaná bankami? Evidentně proto, že by mu žádná banka vzhledem k jeho velmi nízké bonitě (resp. platební schopnosti) úvěr vůbec neposkytla. Žalobce nejspíše v daně době nebyl schopen získat úvěr za výhodnějších podmínek, než mu nabídl žalovaný.
Klientovi, který je vzhledem ke své schopnosti řádně splácet úvěr pro věřitele podstatně vyšším úvěrovým rizikem než typický klient, bude věřitel samozřejmě ochoten zapůjčit peníze jen za takový úrok, který je oproti běžné úrokové míře zvýšený o příslušnou rizikovou prémii. Kdyby se tedy právní názor Nejvyššího soudu účinně prosadil v praxi, výsledkem by nebyla situace, kdy by rizikoví klienti získávali úvěry za přibližně běžnou úrokovou míru požadovanou bankami, nýbrž by tito klienti nebyli schopni získat vůbec žádný úvěr.
V našem případě tedy jde o dva zcela odlišné produkty, které se zaměřují na zcela odlišné segmenty trhu. Argumentace Nejvyššího soudu je proto přibližně stejně smysluplná, jako kdyby na základě srovnání tržní ceny Rolls- Royců a škodovek dospěl k závěru, že se prodejci Rolls- Royců dopouští „lichvy“, poněvadž požadují za svůj produkt podstatně vyšší kupní cenu, než je kupní cena škodovek.
Vedle toho lze mít vážné výhrady již vůči samotné praxi soudů, kdy na základě tak vágního pojmu, jako jsou „dobré mravy“, dodatečně autoritativně mění dohodnuté smluvní podmínky ve prospěch jedné ze smluvních stran. Žalobce byl v tomto případě plně svéprávný a byl si jasně vědom, co je obsahem smlouvy, kterou uzavírá. Otázkou tu proto je, zda není náhodou v „rozporu s dobrými mravy“, když se někdo, kdo dobrovolně přistoupil k dotyčné směně, následně dovolává toho, aby mu stát na úkor druhé smluvní strany zajistil výhodnější podmínky oproti tomu, co bylo mezi účastníky smlouvy dohodnuto. V našem případě dokonce soud dodatečně zvýhodnil jednu ze smluvních stran do té míry, že dlužník v konečném důsledku zaplatí za půjčení peněz takový úrok, za jaký by mu žádný podnikatel v rozhodném období úvěr vůbec nebyl ochoten poskytnout.
