Před volbami téměř všechny politické strany nešetří množstvím slibů. Slibováním u nás vynikají především socialisté, kteří spoléhají na krátkou paměť svých voličů. Proto je potřeba čas od času připomenout co slibovali.
Socialistická vláda se zase jednou předvedla. Socialisté před volbami slibovali, že budou držet ochrannou ruku nad sociálně slabšími a zdravotně postiženými. Pominuli, že se od jejich vítězství ve volbách zvýšila nezaměstnanost o více než 4% (z 5,6% v červnu 98 na 9,8% v lednu 2000), což představuje zhruba o více než 200.000 více nezaměstnaných, pak ani dalším sociálně potřebným příliš nepomáhají. Předpokládám, že sliby se týkaly také nevidomých a zrakově postižených, kteří za svá práva museli bojovat až na náměstí. Do ulic vyšli i neslyšící a sluchově postižení. Jde jim o to, aby byly zachovány určité finanční prostředky, které napomáhají začlenění takto zdravotně postižených mezi zdravé spoluobčany. Je paradoxní, že až na náměstí se svých práv musí domáhat právě za doby socialistické vlády. Je smutnou ironií, že se tak děje i v rámci fungování resortu, který vede jinak velmi pracovitý místopředseda socialistů.
Navrhovaná opatření v dotační politice by poškodila nejen výše uvedené zdravotně postižené, ale pravděpodobně by měla dopad i na zaměstnanost těch, kteří těmto postiženým poskytují služby. Je dobře, že je ještě čas zvrátit tuto situaci dodatečnými opatřeními, protože rozpočet jak všichni víme zatím schválen nebyl.
Popsaná situace by se mohla zdát úsměvnou historkou z hlediska celkového boje o rozpočtové prostředky. Na jedné straně se jedná o maximálně desítky či několik málo stovek milionů korun pro sociální účely opravdu potřebným a na druhé straně se budou utápět další desítky miliard korun, tedy řádově vyšší finanční prostředky do očištění úvěrového portfolia některých bank. Na první pohled by se mohlo zdát, že tyto skutečnosti spolu nesouvisejí. Spojuje je právě slovo “slibovat”. Je proto na místě připomenout výroky některých socialistických politiků o tom, že do bankovního sektoru již ze státních peněz nepůjde ani koruna. Sanace dvou polostátních bank však spolkne mnohem více prostředků než kolik bude vynaloženo na výstavbu bytů či silniční a dálniční infrastruktury (další sliby socialistů).
Objektivně je třeba přiznat, že platíme daň za neprovedenou privatizaci finančních domů před pěti či šesti lety. Přesto však socialističtí šéfové věděli do čeho jdou a neměli svým voličům slibovat co nejsou schopni splnit.
Ne příliš často zaznívají širší souvislosti vzniknuvší situace. Za špatné úvěrové portfolio může více subjektů než se může na první pohled zdát. Předně je to vrcholový management jednotlivých bank. Na obranu členů představenstva či jejich předsedy je potřeba říci, že on sám nemůže vyhodnocovat jednotlivé investiční záměry, sám nemůže mít informace o všech subjektech, kterým se úvěry poskytují. Základ personálního problému je nutno hledat ve středním managementu jednotlivých bank a na úvěrových pracovištích. Mnohdy tito lidé působí už v několikáté bance ve stejných pozicích.
Dalším subjektem, který nese byť nepřímo velký díl viny na špatném úvěrovém portfoliu polostátních bank je centrální banka. Je nutné neustále připomínat, že právě neúměrně vysoké základní úrokové sazby ze strany centrální banky nereflektující včas na vývoj inflace, klesající dynamika ekonomiky a dosahovanou rentabilitu jednotlivých podniků zapříčinily finanční problémy podniků, které používaly úvěrové zdroje. Ty nebyly schopny splácet ani úroky natož pak jistinu. Úvěry se tak postupně přesunovaly do nejrizikovějších skupin. Některé státem kontrolované banky pak navíc tato rizika ještě kamuflovala a zkreslovala mnohdy míru riskantnosti svých operací. Nákaza nemocných firem se pak začala velmi rychle šířit a přenesla se do bankovního sektoru. Navíc chyběl chirurgický nástroj v podobě odpovídajícího znění zákona o konkurzu a vyrovnání.
Chybějící zdroje pro poskytnutí finančních prostředků našim zdravotně postiženým spoluobčanům bych proto hledal v menší angažovanosti státu tam, kde nemá co pohledávat. Zdravotně postižení si finance ze státního rozpočtu zaslouží podstatně více než bankovní sektor, který si mnohdy své problémy zavinil subjektivními chybami.
