Rozhodnutí Ústavního soudu, které 14. února zrušilo vládní nařízení zavádějící kvóty na trhu s cukrem, bylo naprosto bezvýznamnou epizodou v předem prohrané bitvě. Soudci pouze konstatovali, že vláda neměla k tomuto kroku oporu v zákonech o cenách a o zemědělství. Fenclovo ministerstvo reagovalo velice rychle a již je připraveno opětovné zavedení kvót, tentokrát na základě zákona o státním zemědělského intervenčním fondu. Tím se podle jeho názoru dostane cukerní pořádek do souladu s právem.
Z výše uvedeného vyplývá pro českou demokracii jedno velice zásadní zjištění. Svobodu podnikání lze pošlapat jakýmkoliv způsobem, snad by prošel i nový Vítězný únor, jenom je nutné dodržet procedurální pravidla. Ukazuje se zde nedokonalost Ústavy České republiky, vůči níž jsou například tolik diskutované pravomoci prezidenta naprostou hloupůstkou. Ústava říká, že:“ …zákon může stanovit podmínky pro výkon určitých povolání nebo činností.“, ale nikde, v psané podobě a již vůbec ne v hlavách politiků, neexistuje smysluplná hranice kam až lze zajít, nebo z jakého důvodu je to přípustné. Proto i na nejjednodušší druhy živností stát svévolně uvaluje koncese či licence a naprosto bez zábran kartelizuje trhy, a to nejen zemědělských komodit cukru, mléka. Stěžovatel, cukrovar Vrdy také nepodával svůj podnět k Ústavnímu soudu z touhy prosadit svobodnou hospodářskou soutěž, ale protože mu nebyla přidělena výrobní kvóta. Jak vyplynulo z vyjádření jeho vedení, v okamžiku kdy bude uspokojen, nemá důvod si stěžovat a princip kvót považuje za správný. Vlastně se jednalo o pouhou šarvátku mezi cukrovarníky při dělení trhu, resp. obsahu kapes spotřebitelů.
Problém je jinde. Cukrovka se dnes pěstuje na cca 61 500 hektarech, což jsou dvě procenta rozlohy orné půdy a přináší práci asi 1450 zemědělcům. (Spotřeba lidské práce je do 50 normohodin na jeden ha a rok). Na londýnské komoditní burze, vnitřní trh EU pokřivený ochranářskými opatřeními není vůbec relevantní, oscilovala v roce 2000 cena mezi osmi až devíti korunami za kilogram cukru. Stačí číst zpravodajství agentury Reuters. Tato cena nevznikla na základě obchodu s vysoce dotovanými přebytky, jak tvrdí cukerní lobbysté, ale díky produkci zemí jako je Brazílie, Thajsko, Austrálie. Výrobním nákladům čtyři až sedm korun na kilogram cukru, které vyplývají z přírodních podmínek a ceny pracovní síly se prostě nevyrovnáme. Proto jsou také naše cukrovary chráněny před okamžitým bankrotem hradbou 141 procentní celní sazby. Jestliže ministerstvo zemědělství tvrdí, že domácí producenti mohou konkurovat světu, jedná se o nehoráznou lež.
Na základě rozdílu mezi domácí a světovou cenou cukru (cca 8 Kč/kg) a při roční celkové spotřebě 410.000 tun, jde odhadnout ztráty českých spotřebitelů na 3,2 mld. Kč. Jeden zemědělec pěstující cukrovku nás tedy přijde na neuvěřitelných 2,25 miliónu Kč, a to po milosrdném zaokrouhlením směrem dolů.
Někteří lidé se snaží dostat k penězům svých bližních s pistolí v ruce na benzinové pumpě. Ti chytřejší tunelují podniky, fondy a banky. Nejmazanější modelují a potom vydělávají na politických rozhodnutích. Naprosto nelogické a všem spotřebitelům škodlivé udržování výroby cukru v Česku nemá vůbec žádné ekonomické, sociální (zaměstnanost, osídlení venkova) nebo krajinotvorné opodstatnění. Tím spíše by se mělo stát objektem zájmu policejního Útvaru pro odhalování korupce a zvlášť závažné trestné činnosti.
