“Revolucionáři” Barrosovi došla trpělivost a představil světu, a zejména EU, svou cestu změny, způsob jakým EU konečně dožene tu zpropadenou Ameriku (USA). Lisabonská strategie (obsahovala na 120 priorit!!!) byla přijata jako soustava opatření, která měla Evropskou unii ekonomicky pozvednout a dokonce do roku 2010 předehnat USA. Tato dětinská snaha skončila totálním fiaskem, kdy se dnes EU potýká s vážnými ekonomickými a sociálními problémy.
EU bojuje s vysokou mírou nezaměstnanosti, která dosahuje 8,9% a ve srovnání s USA, kde je 5,4%, je to “skutečný” úspěch socialistických receptů na ekonomický úspěch (navíc je nutné brát v úvahu změnu metodiky výpočtu míry nezaměstnanosti, která opticky její výši snížila). Nadšené ohlasy o probuzení Německa vyznívají poměrně komicky v kontextu posledního čísla: počet nezaměstnaných dosáhl rekorní úrovně 5 milionů osob. O vývoji produktivity nemluvě. Zásadním problémem EU se také v posledních letech stává přesun podnikání ze starých členských zemí EU do dynamicky se rozvíjejích ekonomik v Asii či do nových členských zemí EU. Ekonomická situace EU je tedy následující: nízká ekonomická výkonnost, vysoká míra nězaměstnanosti, neufinancovatelný koncept sociálního státu.
Recept na úspěch a vybřednutí z této situace, zdá se, našel nový evropský „premiér“ José Manuel Barroso. Jaká je jeho představa o reformě?
Staví na 3 základních okruzích:
1. Focus (zaměření): Barroso se chce zásadně zaměřit na hospodářský růst a nezaměstnanost pomocí spojení akčního plánu Evropské Unie a národních akčních plánů. Toto ovšem reformu neznamená, pouze jinak stylizuje současnou topornou snahu EU o hospodářskou výkonnost. Navíc opět zůstává nezodpovězeno, proč by mělo být úsilí o hospodářský růst prioritní, bere se to jaksi samozřejmě.
2. National Ownership (národní odpovědnost): konkrétní reformy musí provádět členské státy, sociální partneři a dokonce sami občané. K čemu si ale tedy vlády platíme, když máme reformy provádět my, “obyčejní“ občané? Navíc tento krok je další z řady floskulí, protože neříká nic o tom, jak tyto reformy mají vypadat, ani náznak doporučení.
3. Simplification (zjednodušení): tento pilíř znamená toto – 1 celková lisabonská zpráva pro EU a 1 zpráva z jednotlivých zemí EU. Zjednodušení agendy je jistě záhodné, ale jak to pomůže vyřešit problémy EU, to nikdo neví.
To je tedy reforma “par excellence”. Jediným konkrétním návrhem Barrosa jsou vyšší investice do vědy a do vzdělání. Pokud se nemýlím, byla to priorita i Lisabonské strategie a je to priorita všech národních vlád snad několik desetiletí. Že by se teď už konečně něco změnilo? I kdyby ano, pak se nedostaví účinek, který si Barroso od tohoto kroku slibuje. Podle něj EU potřebuje alespoň 1 MIT (Massachusetts Institute of Technology), aby mohla konkurovat USA (čímž jsme zpět u dětinského soupeření, kdo bude mít víc autíček). Vědci, kteří odcházejí do USA ovšem v drtivé většině neodchází na státní univerzity, ale do soukromého sektoru, ať už univerzitního či firemního. Americké technologie se vyvíjejí v soukromých firmách a největšího pokroku dosahují právě soukromé firmy, které mají i tak dobré podmínky pro podnikání navzdory mnoha státním regulacím. Snaha o růst výdajů na vzdělání a výzkum je sama o sobě nesmyslná. Jak už se mohli přesvědčit i “nevěřící Tomáši“, úspěch není jen o množství peněz. Je to o jejich efektivním využití. A toho se ve státním sektoru nikdy nedočkáme. Naopak nasměrování soukromých výdajů na vědu a vzdělání je vysoce efektivní, jak napovídají výsledky mnoha technologických firem v oblasti nanotechnologií, biotechnologií, IT a dalších vědeckých oborech. Se stejnými penězi dokáží být soukromé subjekty několikanásobně efektivnější.
Z Barrosových návrhů je patrné, že vůbec netuší, jak by mohl současnou situaci zvrátit. Jeho zásadním opatřením je jen jiná forma přerozdělení. Barroso by rád zachoval současný systém sociálního státu. To ale znamená, že na nové programy bude muset sehnat více peněz. Kde? To je snad více než evidentní. Jde tedy o staré známé socialistické nástroje (přerozdělení, přerozdělení a zase přerozdělení) v rádoby novém hávu.
Tomu odpovídá i dokument Evropské komise “Strategic Objectives 2005-2009”, který právě shrnuje návrhy opatření na evropské znovuzrození. Tento plán je plný naprosto nicneříkající pojmů, posuďte sami: “přiměřená regulace”, “rovné právo na podnikání”, “spravedlivé korporátní daně”, “lepší regulace”. Zároveň se mluví o snižování regulací, o snižování obchodních bariér. Na druhou stranu se volá po ekonomické a sociální kohezi, což podle EU znamená srovnávání rozdílu mezi bohatými a chudými, chce udržet vysoký sociální standard, drží se hesla “záchranná sociální síť”. Zpětně zase slyšíme cosi o zpružnění pracovního trhu.
Nevím, kde všichni (viz odkazy) vidí ony radikální změny ve směřování Evropy. Nic zásadní totiž v tomto dokumentu najít nelze. Nic o rušení minimálních mezd, rušení regulací či antimonopolních úřadů, rušení mezinárodních obchodních bariér, reformě pracovního trhu (zejména zákoníků práce), reformě daňového systému, reformě sociálního státu. EU se stále drží oné chybné představy bohatého sociálního státu, což je evidentní oxymoron: buď někdo hodnoty vytváří (kapitalismus) a nebo hodnoty ničí (koncept sociálního státu). Skloubením těchto dvou principů dojdeme přesně do toho marasmu, v jakém se nachází EU. A zásadní není jen současný stav, ale fakt, že pokračování lisabonských strategií povede Evropu ke stále větší a větší chudobě. Hlavně že budeme v naší EU všichni stejně chudí. Ať žijí všechny třetí cesty!
Odkazy:
Lisbon strategy refocused, European Parliament
Strategic Objectives 2005 – 2009 „Europe 2010: A Partnership for European Renewal“ (PDF), European Parliament
Mid-term review: Mr.Lisbon has three sons, EurActive.com
Brusel chce oživit ekonomiku, FinWeb.cz
Less is more, Guardian
Shift in direction for EU economy, Daily Telegraph
EU senkt die Wachstumsziele, Frankfurter Allgemeine Zeitung
EU Unveils New Plan to Realize Economic Dream, Reuters
