Po celém světě stále přežívá odpor proti technologickému pokroku; technologickému pokroku, který umožňuje šetřit lidskou prací a vytváří prostor pro to, aby se lidé mohli vzdálit historickému standardu, kterým je chudoba. Umožňuje širokému okruhu lidí, aby mohli věnovat svou energii uspokojování svých dalších a dalších potřeb a tak okusit alespoň špetku takového životního standardu, který byl donedávna dostupný pouze několika málo vyvoleným. Někteří lidé mají ale neustále pocit, že naše doba je tou, která tvoří zlom ve vývoji světa, kdy přestávají platit zákonitosti, které se až dosud považovaly za platné, a zpochybňují úlohu těch faktorů, které růst bohatství způsobily. Útoky „teoretiků“ společenského pokroku proti zavádění síly parního stroje, která měla připravit lidstvo o práci, již odezněly a zdají se snad již všem dostatečně pošetilé. Parním strojům se přiznal význam v průmyslové revoluci, ale nepřátelství ke strojům a novým technologiím přetrvává. Známá manželka neblaze proslulého amerického prezidenta Eleanor Rooseveltová v roce 1945 napsala, že „jsme dosáhli bodu, kdy je zavádění dalších strojů dobré pouze, když nezpůsobí propouštění pracovníků“, a potvrdila tím, že někteří lidé se z minulosti těžko učí. V této souvislosti je třeba se ptát, proč někteří čeští ekonomové volají po objevení nějakého našeho Roosevelta (předpokládáme že i s manželkou), který ví, jak nás zbavit hospodářských problémů. Recept je jednoduchý: méně strojů a veřejné výdaje mají vést k větší zaměstnanosti. Koneckonců i nositel Nobelovy ceny za ekonomii Myrdal se stavěl proti zavádění strojů v chudých zemích, které prý „kradou“ lidem práci.
Je jasné, že tudy cesta k blahobytu pro široké společenské vrstvy nikdy nevedla a ani nepovede. Bránit technologickému pokroku, který zbaví člověka dřiny, nemůže být ku prospěchu jednotlivce a tedy ani společnosti. Přesto znovu v důsledku vysoké nezaměstnanosti v přeregulované a stále více se regulující Evropské unii slyšíme staré známé tvrzení: dost bylo strojů a technologického pokroku, hlavní jsou pracovní místa. Evropští integrátoři tvrdí, že „potřebujeme novou ekonomickou teorii, aby reagovala na současnou skutečnost“, tedy teorii, která by nám poskytla zdůvodnění vládních zásahů na trhu práce. Ekonomie vycházející z chování jednotlivce k takovým doporučením totiž nevede a jí určený viník nezaměstnanosti – strnulosti vyplývající z regulace trhu práce se kolektivistům příliš nelíbí. Tento „nedostatek“ teoretických receptů na zvýšení zaměstnanosti vyjádřil nedávno dokonce i český filosof Václav Bělohradský, když tvrdil, že proti dalšímu technologického pokroku je v situaci globalizace třeba bojovat, protože prý „nepřináší dostatečný růst produktivity“.
Každé uvolnění lidského potenciálu od práce, kterou za něj mohou vykonávat stroje (nebo kterou pro něj udělají laciněji jiní lidé) otevírá člověku prostor pro uspokojování jeho potřeb, které jsou nekonečné, neboť i lidská představivost a lidské touhy jsou nekonečné. I kdyby stále více lidské práce nahrazovala práce strojů až by všechnu práci, kterou lidé dnes vykonávají, za ně prováděly bez lidského zásahu stroje, které by svou činností pracovaly na výrobě dokonalejších strojů atd., pořád by neexistoval důvod je raději zničit a práci znovu dělat ručně. Selský rozum stačí na vyvození tohoto závěru navzdory skutečnosti, že se nám neustále mnozí pseudointelektuálové snaží namluvit opak. Technologickému pokroku vděčí lidé za své životy a své bohatství. Bohatství lidé vytvořili tím, že byl uvolněn prostor k ohromné explozi jejich kreativity během posledních několika málo staletí a souvisí se vznikem a rozvojem kapitalismu. Ten vychází z respektu k životu a soukromému vlastnictví. Právě na tom staví zákony ekonomie, které jsou neměnné – apriorní, a proto i naše „moderní“ doba s těmito zákony bez problému vystačí.
