Nobelovu cenu za ekonomii dostali Stiglitz, Akerlof a Spence
Bývalý šéfekonom Světové banky Joseph E. Stiglitz (58) se konečně dočkal Nobelovy ceny. Dostal ji minulou středu spolu s dalšími dvěma Američany, Georgem A. Akerlofem (61) a A. Michaelem Spencem (58). Je však nutné zdůraznit, že Stiglitz nebyl v žádném případě oceněn za svou práci ve Světové bance. Naopak — jeho kontroverzní působení mu spíše Nobelovu cenu o několik let oddálilo. Oč se tedy všichni tři ekonomové zasloužili? Položili základy mikroekonomické analýzy chování ekonomických subjektů za nejistoty. Vše začalo Akerlofovým článkem o trhu s ojetými auty.
Zbydou jen vraky
V hlavním proudu ekonomické teorie se do konce 60. let téměř výlučně předpokládalo, že účastníci trhu mají všechny informace, které pro své rozhodování potřebují. A to symetricky: Nikdo jich nemá ani více, ani méně. Právě tento přístup prolomili v 70. letech někteří ekonomové. Asi nejznámějším textem z tohoto období je Akerlofův The Market for Lemons („lemon“ znamená kromě citronu i americký slangový výraz pro poruchové auto). Myšlenka je velice prostá: Prodávající ví mnohem více o vlastnostech auta než kupec. Pokud je auto poruchové a kupující není expert, pak to pozná teprve ex post. Existuje-li jeden trh, pak kupující zahrnou riziko nákupu špatného vozu do svých očekávání. Nabízená cena bude nižší, než by si představovali majitelé kvalitních bezporuchových aut, a ti proto odejdou z trhu. V konečném důsledku na trhu zbudou pouze auta poruchová. Podobných příkladů je mnoho, Akerlof uvádí třeba trh práce, kdy nesymetrické informace mohou vést k rasové segregaci, či trh s pojištěním, kde starší lidé velice obtížně shánějí zdravotní pojištění apod. Hlavní myšlenka je vždy stejná: Pokud víme, že existuje riziková skupina na druhé straně potenciálního obchodu, pak toto riziko zahrneme do svých očekávání a na trhu nakonec zbudou pouze „lemons“. To by byl ale velice pesimistický závěr, který není potvrzen empirií. Trhy s ojetými automobily přece fungují, existuje komerční pojištění pro všechny věkové skupiny, lidé bez problémů kupují složitá zařízení jako televize či pračky, jejichž provozu nerozumějí — a přesto na těchto trzích dlouhodobě vítězí kvalitní výrobky. To Akerlof vysvětluje vznikem institucí, které řeší problém informační asymetrie – například záruka výrobce za bezporuchový provoz.
Mám diplom
Řešení problému informační asymetrie se zevrubně věnoval další laureát Michael Spence. Do ekonomické teorie zavedl pojem signálního chování: Takové chování, které je sice nákladné, ale upozorňuje potenciální kupce na kvalitu nabízených služeb či zboží. Klíčová myšlenka zní, že náklady na takové chování jsou pro poskytovatele kvalitních služeb nižší. Takže třeba kvalitního výrobce praček nestojí dvouletá záruka tolik jako jeho nekvalitního konkurenta. Spence se převážně zabýval trhem práce, na němž se asymetrie projevuje v tom, že zaměstnavatelé ví méně o pracovních schopnostech zaměstnanců při jejich přijímání do práce než sami zaměstnanci. Kdyby neexistoval žádný způsob odlišení zaměstnanců, pak by nabízená nižší mzda odradila vysoce schopné pracovníky. Ti se proto snaží signalizovat svou kvalifikaci například dosaženým vzděláním. Získat diplom je pro vysoce schopné lidi jednodušší (méně nákladné) než pro lidi méně schopné. Proto vzdělání může fungovat jako signál, i kdyby ke kvalifikaci vůbec nepřispívalo! A pokud vzdělání ke kvalifikaci přispívá, pak se signální efekt ještě posiluje. Takové chování navíc očekávají i samotné firmy, protože si nechtějí nechat nejschopnější talenty uniknout.
Když lidé lžou
Informační asymetrii na trhu lze překonat i jinak, jak ukázal Joseph Stiglitz. V známém článku Equilibrium in Competitive Insurance Markets (Rovnováha na konkurenčních pojišťovacích trzích) se spolu s M. Rothschildem pokusili vysvětlit, jak pojištění funguje v případě, že existují různě rizikové skupiny lidí. Problém pojišťovny spočívá v tom, jak získat od pojištěnců informaci o jejich rizikovosti. Dotazník je v takovém případě naprosto zbytečný — lidé do něj budou lhát (vědomě nebo nevědomě). Řešením jsou různé ceny a různé podmínky kontraktů. Bod rovnováhy na trhu proto není jeden, ale v závislosti na jednotlivých podmínkách je jich více. V případě pojištění aut nabídnou pojišťovny dva typy kontraktů: Buď plné pojištění s vysokým pojistným, nebo nižší pojistné se spoluúčastí pojistitele. Trik je v tom, že ceny a podmínky musí být stanoveny tak, aby pro rizikovější pojištěnce bylo výhodnější vybrat si první typ a pro méně rizikové druhý typ kontraktu. Díky správnému nastavení pojišťovny přimějí lidi odkrýt skryté informace. Stiglitzova činnost na vědeckém poli je mnohem širší. V případě úvěrového trhu prokázal, že pro banky, které chtějí snížit ztráty ze špatných úvěrů, je výhodnější snížit množství poskytovaných úvěrů než stanovit vyšší sazby.
Opatrně na burzu
Stiglitzovy příspěvky (stejně jako příspěvky Akerlofa a Spenceho) do ekonomické teorie jsou dnes v základních učebnicích mikroekonomie. Většinou ani není zmíněno, kdo je autorem dnes už zažitých myšlenek o nepříznivém výběru, signálním chování nebo o morálním hazardu. Jejich práce vyvolala další vlnu výzkumů, z nichž jeden pozapomenutý je dnes zvlášť aktuální. Myers a Majluf v roce 1984 ukázali, že i akcionáři se mohou stát obětí informační asymetrie. V nových sektorech ekonomiky se firmy jeví zpočátku velmi podobně pro každého, kdo není specialistou. Firmy, jejichž výnosnost a budoucí vyhlídky nemusí být nejlepší, budou na akciovém trhu přeceněny. Právě takové firmy budou mít největší snahu získat peníze vydáváním nových akcií. Ostatní firmy se světlejší budoucností se spíše obrátí na banku se žádostí o úvěr. Kapitálový trh tak bude postupně zaplněn špatnými firmami, což nemůže trvat dlouho. Nepřipomíná to kolaps internetových „dot-comů“ v minulých dvou letech?
