Nepřišlo vám nikdy divné, že tulipány se prodávají v holandské aukci, obrazy v aukci anglické a cenné papíry v aukci dvojstranné? Pokud ano a pokud navíc chcete znát odpověď proč, pak letošní Nobelova cena za ekonomii je určena právě pro vás. Dostala ji trojice ekonomů, a to za „položení základů teorie vytváření mechanismů“. Pro laika téměř nesrozumitelný výrok. Přeložme jej tedy: zmínění pánové se zabývali tím, proč a jak jsou organizovány různé lidské instituce (jako třeba jednotlivé trhy). Zkoumali také, jsou-li optimální a pakliže ne, jakým způsobe by je eventuálně bylo možné vylepšit.
Podstatná maličkost
Základy této teorie položil již na počátku 60. let první z oceněných Leonid Hurwicz, jinak americký ekonom ruského původu. Ve svém článku „Optimalita a informační efektivita v procesech alokace zdrojů“ poskytl první formální nástroje ke zkoumání mechanismů, na jejichž základě fungují trhy. Definoval zejména to, co rozumí pod pojmem „mechanismus. Chápe jej jako komunikační systém, jehož prostřednictvím si účastníci „hry“ zasílají informační signály, a to buď přímo, nebo přes nějaké komunikační centrum, a kde předem daná pravidla určují, jaké bude výsledné rozdělení zdrojů, a to podle přijatých signálů od účastníků. A na základě porovnání výsledků porovnával různá institucionální uspořádání mezi sebou. Až mnohem později (v roce 1972) však dodal jednu podstatnou „maličkost“. Abychom mohli vůbec dospět k relevantním výsledkům, pak porovnávané mechanismy musí být tzv. motivačně kompatibilní, jinými slovy takové, že nejlepší (tzv. dominantní) strategií každého hráče je poskytovat (ostatním nebo komunikačnímu centru) své soukromé informace pravdivě. Jinými slovy, poskytování pravdivých informací se nepředpokládá, ale v případě motivačně kompatibilních mechanismů se jedná o optimální způsob jednání.
Tyto nástroje rozvedli o generaci mladší ekonomové a spoluocenění Eric Maskin a Roger Myerson, kteří v 70. letech přinesli nástroje, které poněkud těžkopádné Hurwiczovy analýzy podstatně zjednodušili. Myerson v sérii článků z přelomu 70. a 80. let dokázal, že pokud ekonom zkoumá „všechny možná“ institucionální uspořádání, pak stačí, když se soustředí jen jednu jejich podmnožinu – ostatní se pak dají z této podmnožiny složit, což značně šetří práci a čas. Problém však nastal s tím, že v mnoha ekonomických hrách existuje více než jeden bod rovnováhy, z nichž některé jsou efektivnější než jiné. Způsob, jak tento problém (v ekonomické teorii nazvaný implementační) vyřešit, je vytvořit takový mechanismus, jehož všechny dosažitelné rovnováhy jsou stejně optimální. A právě za jeho vyřešení dostal Nobelovu cenu třetí oceněný Eric Maskin, který ve svém článku „Nashova rovnováha a optimalita blahobytu“ z roku 1977 ukázal, za jakých podmínek je toho možné dosáhnout.
A jaké jsou výsledky? Pro někoho možná překvapivé. Ve většině případů, na které byla teorie vytváření mechanismů aplikována a které mají nějaký vztah k realitě, došli ekonomové k závěru, že na trzích neexistují takové motivačně kompatibilní mechanismy, které by zajistily Pareto-optimální výsledky (tedy ty nejlepší možné, které nelze vylepšit bez poškození jedné ze stran).
Čeho se bojí pesimista
Na druhou stranu trhy stále poskytují nejlepší možný výsledek ze všech myslitelných institucionálních uspořádání, se kterými je lze porovnat. Výjimky sice existují, ale pro velice omezený okruh oblastí, jako jsou např. veřejné statky, jejichž je v reálném životě velmi omezené množství (byť mnozí si myslí opak). Ale u nich je výsledek ještě depresivnější: neexistuje žádný mechanismus, který by zajistil jejich efektivní alokaci zdrojů a plně efektivní úroveň jejich nabídky. Je těžké rozhodnout, zda jsou tyto výsledky optimistické nebo pesimistické. Možná se lze k výsledkům postavit stejně jako ve známém vtipu: Optimista si myslí, že žijeme v nejlepším možném světě, pesimista se bojí, že to je pravda.
