Proč se sportovním klubům vyplácejí nákupy superhvězd
Rok od roku se zvyšují sumy vyplácené za přestup špičkových sportovců. Letošní léto přineslo nový rekord: za Zinedina Zidaneho vyplatil Real Madrid Juventusu Turín 66 milionů dolarů (2,6 miliardy korun). Juventus pro změnu za 40 milionů dolarů (1,5 miliardy korun) získal z Lazia Řím Pavla Nedvěda, což je dosud nejvyšší suma zaplacená za českého fotbalistu. Zaměstnavatele změnil i třeba hokejista Jaromír Jágr — tým Washington Capitals přestupovou částku nezveřejnil, nicméně je rovněž odhadována na desítky milionů dolarů. Jak se takové obchody klubům vyplatí?
Díky, Supermario
Na úvodní otázku se nabízí laciná odpověď: kdyby se to klubům nevyplácelo, asi by to nedělaly (s tou výhradou, že i ve sportu někdy podnikatelský záměr nevyjde a klub zkrachuje). Podívejme se ale na problém detailněji.
Podnikání ve sportu je byznys jako každý jiný. Poptávka po tomto druhu zábavy je velmi vysoká a není proporcionálně úměrná kvalitě. Jinými slovy, na dvakrát lepšího fotbalistu se přijde za stejnou cenu podívat více než dvojnásobné množství diváků. Jako příklad lze uvést návrat hokejisty Maria Lemiuexe, který zvedl návštěvy na stadionu a sledovanost zápasů Pittsburghu mnohonásobně více, než se zvětšila kvalita hokeje produkovaného týmem Tučňáků.Stadiony mají omezenou kapacitu, díky televizi však lze sportovní výkon („produkt“) superhvězdy rozšířit do drtivé většiny domácností. Malý, nikoli nerealistický příklad: předpokládejme, že dvakrát lepší hráč přitáhne na stadion desetkrát více diváků, což třeba v případě Bohemians Praha může být maximálně 10 tisíc lidí (víc se jich na stadion u Botiče nevejde). Pokud každý zaplatí v průměru 50 korun, pak cena takového hráče je přinejmenším 450 tisíc korun na zápas. „Přinejmenším“ proto, že kluby neživí jen výnos ze vstupenek: 10 tisíc lidí už je mnohem zajímavější skupina pro inzerenty na reklamních plochách na stadionu. A jestliže zápas přenáší televize, může díky zájmu o zmíněného sportovce vzrůst sledovanost třeba pětinásobně na milion lidí, což je ještě zajímavější tržní segment. Takový talentovaný hráč ovšem brzy přestoupí do zahraničí. Pokud se i tam stane miláčkem publika, pak jeho cena skutečně odpovídá milionům dolarů, protože italskou ligu sledují nejen Italové, ale celá Evropa.
Jako osm Eliášů
Pokud si budeme takto hrát s čísly (což také někteří ekonomové udělali), pak nám z nich vyplyne úplně jiná otázka: proč sportovní či umělecké hvězdy pobírají tak málo! Hodnota basketbalisty Michaela Jordana pro tým Chicago Bulls a celou americkou basketbalovou ligu byla odhadnuta na 400 milionů dolarů za rok — v době, kdy Jordan pobíral celkem 30 milionů. Stejně tak hodnota hokejisty Wayna Gretzkého pro Los Angeles Kings a NHL byla v řádu stovek milionů dolarů, ačkoli měl Gretzky plat „jen“ šest milionů (plus několik dalších milionů za reklamu).
Ve sportu — jako v řadě jiných branží — platí, že dvakrát lepšího hráče není možné nahradit dvěma o polovinu horšími. Ekonom by řekl: nelze substituovat mezi různými úrovněmi kvality, respektive jen velmi obtížně. Proto se po odchodu jedné hvězdy snaží majitelé klubu doplnit tým hvězdou podobného formátu (viz snaha Tučňáků získat jako náhradu za Jágra Bretta Hulla). Mezi špičkovými hráči pak i relativně nízké rozdíly v kvalitě znamenají vysoké rozdíly v příjmech. Jágr má osmkrát vyšší plat, ačkoli není osmkrát lepší než Eliáš.
A co lékaři?
Jistou logiku mají i rostoucí platy: stejně tak se rozšiřují i trhy. Ještě v 80. letech a v první polovině 90. let stály přestupy špičkových fotbalistů okolo deseti milionů dolarů. Dnes se pohybují v oblasti čtyř- až pětinásobků. Mezitím totiž vznikla široce sledovaná Liga Mistrů a do východní a střední Evropy i do Jižní Ameriky pronikly se svým zbožím společnosti, které tradičně sponzorovaly fotbal v západní Evropě.Na závěr je nutno podotknout, že obdobná pravidla neplatí jen pro sportovce, ale také pro umělce, moderátory, baviče či novináře. Naproti tomu špičkový chirurg, auditor či právník mají nevýhodu v tom, že jejich výkon nelze „naklonovat“ a komerční televize ho zpravidla nepřenášejí. V těchto oborech ovšem vznikly instituce, které těží ze stylu, způsobu práce a především svého jména. Takže třeba auditoři z tzv. Velké pětky si mohou naúčtovat několikanásobně více než menší firma, ačkoli nemusejí odvést úměrně lepší práci. I zde platí, že superhvězda bere o mnoho víc než „pouhý“ vysoce nadprůměrný hráč.
