Můj dobrý přítel nedávno dokončil poměrně náročnou rekonstrukci bytu, k níž měl vydáno stavební povolení. Koncovkou několikaletého únavného běhání a starostí měla být kolaudace. Napoprvé se ovšem nepovedla. Příslušná skupina úředníků ze stavebního odboru totiž přišla, viděla a v prvním kole zvítězila. Přítel razítko nedostal.
Mezonetový byt měl atypicky řešené schodiště, jehož zábradlí bylo ocelové, přičemž výztuhy mezi jednotlivými jeho sloupky tvořila dlouhá kovová lana, ladící designem nejen s oněmi sloupky a jednotlivými schody, ale i s jinými interiérovými doplňky. Krásná a drahá zakázková práce, člověk by nečekal zradu. Ovšem zástupci stavebního odboru byli jiného názoru. Nezdálo se jim, že výztuha v podobě lan, která jsou sice pevná, ale jako každé lano mírně elastická (což byl právě designerský záměr), dostatečně nechrání například malé děti, které by při maximálním rozkmitání lan mohly nedejbůh skrz lana propadnout do atria. Přítel marně vysvětloval, že pravděpodobnost podobného úrazu „vypadnutím“ ze zábradlí je nesrovnatelně menší než pravděpodobnost poranění „upadnutím“ na samotných schodech, a že děti se k němu do bytu dostanou maximálně jednou za několik let. Musel lana nahradit pevnými, neelastickými minitrubkami. Pak teprve razítko získal.
Předkové by dnes razítko nedostali
O prázdninách jsme se byli s rodinou po nějaké době podívat ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Krásné originály i dokonalé kopie starých chalup a fojtství jsou prostě nádherné a neopakovatelné. Všiml jsem si ale, pod dojmem zkušenosti mého přítele, že stará dvoupatrová stavení mají vesměs původní vnitřní schody, které jsou až na výjimky zcela bez zábradlí. Tak se tenkrát totiž stavělo.
Ne, nejde jen o laciné konstatování, že tehdejší stavby by dnes nikdo nezkolaudoval, přestože nadále stojí a slouží. Jde o víc. Můj přítel byl málem podezřelý, že ohrožuje život a zdraví dětí, které k němu téměř nepřijdou a proto byl nucen schodiště nákladně a navíc nevkusně přebudovat. Ovšem přes „nebezpečná“ schodiště v rožnovském skansenu projde ročně přes 300 tisíc lidí, většinou rodin s dětmi. Regulační kolaudačně-stavební mašinérie nám trestuhodně zaspala. Tolik dětí ohrožených pádem ze schodů přímo v národní památce financované ministerstvem kultury, to je skandální! V logice úředníků kolaudujících byt mého přítele by přece bylo všechny chalupy přestavět dle aktuálních stavebních norem, což by asi znamenalo vydat na celý skansen demoliční výměr a postavit místo něj něco zcela jiného, nového, skleněného, betonového, cihlového, zkrátka zkoulaoudovatelného.
Absurdnost kolaudací
Absurdní? A není náhodou stejně absurdní celý proces kolaudace podobné stavby, jakou budoval můj přítel? Jakýsi státní úředník se přijde jednou či dvakrát podívat na dílo, které jste se stavební firmou tvořili mnoho měsíců či let (samozřejmě s maximálním úsilím, abyste se v něm vy a všichni návštěvníci cítili bezpečně a pohodlně) a milostivě vám vystaví jakési jednorázové potvrzení, že můžete bydlet. Přitom to potvrzení není zárukou ničeho. Kolaudace je inscenace na jedno dopoledne, zatímco samotné bydlení je hra na mnoho let či celý života. Už zítra můžete ve stavbě dělat změny či úpravy, které nikdo nikdy nezkontroluje a neuvidí. Kdyby alespoň kolaudační výměr sloužil jako záruka, že v případě škod na zdraví či majetku způsobených ve zkolaudované stavbě bude za tuto škodu odpovídat stát, když dal zelenou něčemu, co nefunguje, jak má. Ale ani k tomu kolaudační výměr neslouží. A k čemu vlastně to lejstro slouží?
Mimochodem, můj přítel už má v zábradlí místo minitrubek zase zabudovaná lana. Teď už je to jedno, je zkolaudováno.
