Lawrence Summers, Paul Volcker, Christina Romerová, Peter Orzsag a Austan Goolsbee – asi žádný jiný prezident v americké historii neměl okolo sebe tak hvězdný ekonomický tým, jakým se může pochlubit Barack Obama. Jedná se opravdu o exkluzivní výběr z toho, co stávající akademické prostředí v USA může nabídnout. A že toho americká ekonomie nenabízí málo.
Bezzubý 1: Lawrence Summers
Esa na poli teorie Snad nejznámějším z týmu je Larry Summers – stávající předseda Národní ekonomické rady (National Economic Council), což je oficiální poradní sbor prezidenta. Zasedal v Clintonově vládě, kde jako poslední americký ministr financí zažil přebytkový federální rozpočet a byl na to náležitě hrdý. Před tím pracoval i pro administrativu Ronalda Reagana. Kromě práce pro vládu ovšem získal ostruhy i na poli vědeckém, kde se věnoval zejména vlivu daní na prakticky jakoukoliv ekonomickou činnost. Dokázal, že zdanění kapitálových zisků a zisků firem je velmi neefektivní a že snížení daní může pomoci ekonomickému růstu. Stejně tak prokázal, že hlavní determinantou vývoje nezaměstnanosti je výše podpory, kterou stát lidem bez práce vyplácí. A proto nejefektivnějším nástrojem v boji proti nezaměstnanosti je zrušení nebo alespoň snížení těchto dávek. V roce 1993 získal J. B. Clarkovu medaili, což je americká „Nobelova cena za ekonomii pro ekonomy do 40 let“. Je synovcem nedávno zesnulého nositele Nobelovy ceny za ekonomii Paula Samuelsona, v letech 1991-1993 byl hlavním ekonomem Světové banky a v letech 2001-2006 pak prezidentem Harvardovy univerzity. Takovou kombinací akademických i veřejně-politických úspěchů se nemůže pochlubit žádný jiný americký ekonom.
Bezzubý 2: Paul Volcker
Těžkou váhou je i Paul Volcker, toho času předseda Poradního výboru pro ekonomické oživení (Economic Recovery Advisory Board). Hvězdná hodina tohoto bankovního ekonoma přišla v roce 1979, kdy ho jako kariérního demokrata jmenoval prezident Carter šéfem americké centrální banky. Ironií osudu to byl právě on, kdo provedl tzv. monetaristický experiment, v jehož důsledku byl Carter ve volbách poražen a na jeho místo nastoupil republikán Reagan. Ten ostatně Volckera ve funkci potvrdil i v roce 1983. Po skončení svého funkčního období v roce 1987 se velmi dobře živil jako poradce. Pracoval také jako vyšetřovatel možné korupce v programu OSN Ropa za potraviny.
Bezzubý 3: Christina Romerová
Proti těmto superhvězdám jsou ostatní členové Obamova ekonomického týmu známí o poznání méně. To ale neznamená, že by se jednalo o nevýznamné ekonomy. Christina Romerová, v současnosti předsedkyně Sboru ekonomických poradců (Council of Economic Advisors), je špičkovou akademickou ekonomkou. Prošla těmi nejlepšími vysokými školami – ať už jako studentka nebo i jako profesorka: MIT, Princeton nebo Berkeley. Ve svém výzkumu se zabývala zejména makroekonomickými stabilizačními politikami před druhou světovou válkou a po ní. Ukázala například, že dramatický růst vládních výdajů během New Dealu měl relativně malý význam pro ekonomické oživení. Prostě proto, že sice rostly výdaje vlády, ale s nimi současně i daně, což tento růst více než kompenzovalo. Ve výzkumu se svým manželem Davidem Romerem (autorem populární a velmi kvalitní učebnice makroekonomie pro pokročilé) došla k závěru, že zvyšování daní (třeba k umořování rozpočtových deficitů) snižuje budoucí ekonomický růst.
Bezzubý 4: Peter Orzság
Peter Orzsag zastává funkci ředitele Úřadu pro řízení a rozpočet (Office of Management and Budget). Před svojí nominací byl ředitelem Kongresového rozpočtového úřadu (Congress Budget Office). Prošel renomovaným levicovým think tankem Brookings Institution, v době Clintonovy administrativy působil v Radě ekonomických poradců, za Bushe pak působil jako konzultant ve společnosti McKinsey. Jeho hlavní specialitou jsou otázky dlouhodobého rozpočtového vývoje a zejména růstu nákladů na některé federální politiky -hlavně na zdravotnictví.
Bezzubý 5: Austan Goolsbee
Nejméně známý z celé skupiny je Austan Goolsbee, ale Baracka Obamu zná nejdéle a svoji kariéru s ním spojil nejdříve. Jenom jeho relativní mládí a nenapojenost na demokratický federální establishment na východním pobřeží pravděpodobně brání jeho jmenování do vyšší funkce. Je tak „pouhým“ členem Rady ekonomických poradců, byť jeho neformální hlas je pravděpodobně velmi silný. S Obamou se v roce 2004 seznámil v Chicagu, kde působil jako profesor na tamní univerzitě. Obama tehdy do svého týmu pro senátní kampaň hledal ekonoma. Goolsbee je známý spíše jako eklektik a centrista, rozhodně se nejedná o levicového šílence. Nevidí žádný problém v obchodním deficitu s Čínou, podporuje zónu volného obchodu NAFTA (ač s tím měl během prezidentské kampaně Baracka Obamy problémy), je i specialistou na telekomunikační sektor a média.
Bezzubí v praxi
A to do tohoto ekonomického „dream teamu“ nepočítáme předsedu americké centrální banky Bena Bernankeho, kterého Obama „zdědil“ po svém předchůdci. Ben Bernanke je pravděpodobně tím nejkvalifikovanějším člověkem pro vedení centrální banky během ekonomické krize. Velkou část své akademické kariéry strávil právě studiem velké deprese, ke které se současná finanční krize často přirovnává (ať už oprávněně, nebo ne).
Přesto tato skupina rádců a poradců není schopna zabránit tomu, aby americká vláda prováděla jednu z nejhorších ekonomických politik v historii. O tom, že se Obama obklopil nejlepším ekonomickým týmem v historii, snad nikdo nepochybuje. V „souboji“ o historicky nejhorší politiku má však několik soupeřů. Je tím nejhorším opravdu stávající mix monetární expanze nade všechny meze a bezprecedentních záchranných operací v bankovním sektoru s vytvoření rozpočtových deficitů vyšších než jeden bilion dolarů, které podle nejnovějších predikcí Kongresového rozpočtového úřadu v následujících deseti letech pod hranici jeden bilion dolarů nepoklesnou?
Nebo je nehorší ekonomickou politikou tvrdá ekonomická regulace F. D. Roosevelta nazývaná eufemisticky New Deal? Či v dávnější historii politika blokády vůči Anglii z doby asi nejinteligentnějšího amerického prezidenta Thomase Jeffersona, která de facto zlikvidovala americký globální obchod na počátku 19. století a z níž se některé oblasti USA prakticky nikdy nevzpamatovaly? Ať je tomu jakkoliv, stávající koktejl státních regulací deficitů a měnové expanze rozhodně „na bednu“ těch nejhorších politik patří.
Jak je možné, že ekonomové, kteří svoji akademickou, ale i politickou kariéru strávili tím, že zjišťovali negativní vliv vysokých daní na ekonomický růst, podporovali vyrovnaný rozpočet, bojovali proti inflaci, chtěli snížit náklady na zdravotnictví, míru regulace v energetice atd., nyní se všemi těmito jevy nemají problém. A pokud mají, tak nezvednou ani jednou hlas proti – alespoň ne veřejně.
Možná má Obama nejsilnější ekonomický tým v historii, ale pravděpodobně má i tým zcela bezzubý a i velmi zbabělý. Co by se muselo stát, aby se konečně některému z nich vrátil alespoň ždibec zdravého rozumu a zejména akademické hrdosti? Minulí ekonomičtí poradci, pokud míra nesouhlasu překročila akceptovatelnou úroveň, buď veřejně vyslovili alespoň pochybnosti o prezidentově politice (a často byli následně odvoláni), nebo raději odstoupili sami. To byl případ třeba Paula McCrackena, který po ohlášení regulací cen a mezd prezidentem Nixonem počátkem 70. let promptně rezignoval, nebo Williama Niskanena, který nikdy nepodpořil politiku svého prezidenta, s níž by jako ekonom nesouhlasil. Niskanen měl ale to štěstí, že Ronald Reagan byl v tomto směru poměrně velkorysý.
Je to opravdu tak jednoduché, že pro mnoho akademiků je politická moc a možnost být v blízkosti mocných tak velkým lákadlem, že zapomenou na to, co v dobách, kdy působili na univerzitách, psali a říkali?
