(pokračování z LF březen 2006)
Chování, které lze nazývat ekonomickým chováním, lze roztřídit do čtyř okruhů: výroba, spotřeba, směna a specializace. Výroba je jakékoliv chování, které zvyšuje užitečnost věcí, tj. které zvyšuje schopnost věcí uspokojovat lidské potřeby. Pokud huť taví rudu, zvyšuje schopnost uspokojování potřeb tohoto materiálu tím, že mění jeho formu. Když vznikne kov, lze zvyšovat jeho schopnost uspokojovat potřeby tím, že se z něj dělá ocel, z oceli koleje, traverzy apod. Výroba také zahrnuje změnu prostorové charakteristiky zboží. Pomeranče mají nulovou schopnost uspokojovat naše potřeby, pokud se nacházejí ve Španělsku. Osoba, která je někdy nazývána zprostředkovatel či obchodník mění prostorovou charakteristiku pomerančů tím, že je převáží ze Španělska k nám a tím zvyšuje jejich schopnost uspokojovat naše potřeby.
Se spotřebou je to jednoduché. Spotřeba je naopak snižování schopnosti věcí uspokojovat naše potřeby. Když jím hamburger, snižuji postupně jeho schopnost uspokojovat potřeby. Když jedu autem, snižuji jeho schopnost uspokojovat potřeby. Mimochodem, pokud je výroba větší než spotřeba, nazývá se rozdíl zásobami. Když je tomu naopak, nazýváme to snižování zásob.
Oboustranná výhoda směny
Se směnou je to poněkud složitější. Špatné pochopení principů směny může mít vážné důsledky. Podstatou směny je převod vlastnictví. Vezměme si např. nákup mléka. Přijdu do obchodu, kde dám najevo, že vlastním tři dolary, které držím v ruce. Jim zase patří karton mléka, který leží přede mnou na pultu. Učiním tedy nabídku: Pokud na mě převedete vlastnické právo na tenhle karton mléka, převedu na vás vlastnické právo na tyhle tři dolary!
Kdykoliv nastane dobrovolná směna, lze učinit jediný závěr: obě strany na směně subjektivně vydělaly – jinak by směnu neuskutečňovaly. Klidně jsem si mohl nechat své tři dolary. V obchodě mi klidně mohli říct, že si raději nechají svůj karton mléka. Že je to jasné, že obě strany mají vždy z dobrovolné směny prospěch? Pak je ale s podivem, že tak často slýcháme o vykořisťování dělníků!
Řekněme, že mi nabídnete mzdu 2 dolary za hodinu. Mohu se svobodně rozhodnout, zda vaši nabídku přijmu, nebo odmítnu. Jaký závěr by tedy bylo možno učinit, pokud bych nabídku za 2 dolary při jal? Jediné vysvětlení je, že si myslím, že je tato příležitost pro mě lepší než druhá nejlepší alternativa, kterou mám k dispozici. Všechny další alternativy byly méně hodnotné – proč bych jinak bral nabídku 2 dolarů za hodinu? Je tedy na místě osočovat z vykořisťování někoho, kdo mi nabídl mojí nejlepší příležitost? Než v takové situaci někdo vysloví slovo vykořisťování, měl by se zamyslet, zda nechtěl jen konstatovat, že by mi přál více lepších alternativ.
Zatímco lidé mohou cenu 2 dolary na hodinu považovat za vykořisťování o 50 dolarech na hodinu by to asi neřekli. Proto většinou, když lidé mluví o vykořisťování v souvislosti s dobrovolnou směnou, prostě jen nesouhlasí s cenou. Pokud bychom ovšem nesouhlas s cenou ztotožnili s vykořisťováním, pak samozřejmě najdeme vykořisťování úplně všude. Tak např. já nejen že chci mít vyšší plat, ale hodilo by se mi, kdyby zlevnily jachty.
Aby nedošlo k nedorozumění – rozhodně neprosazuji vymazání pojmu vykořisťování z vašeho slovníku. Je to emočně cenný termín, který se může hodit k ošálení druhých. Pokud ale chcete ošálit druhé, dejte si pozor, abyste současně neošálili sebe. Vybavují se mi obvinění ze strany paní Williamsové na počátku našeho 44letého manželství. Říkala: „Waltře, ty mě využíváš!“. A já jí odpovídal: „Miláčku, jasně, že tě využívám. Kdybys pro mě nebyla užitečná, nebral bych si tě.“ Kolik z nás by se ženilo a vdávalo za osobu, která by pro nás nebyla užitečná? Lidé, kteří žijí sami, jsou prostě lidé, kteří nenašli nikoho, koho by uměli využívat.
Specializace a svobodný obchod
Říká se, že specializace je stav, kdy lidé vyrábějí nějaké věci více, než kolik jí sami spotřebují nebo více, než kolik jí plánují spotřebovat. Specializaci můžeme pozorovat na úrovni jednotlivce, regionu nebo státu. Zde jsou příklady: Dělníci u pásu v Detroitu vyrábějí více hřídelí, než kolik sami spotřebují. Farmáři ve Španělsku pěstují více pomerančů, než kolik sami dokážou sníst. Brazilští pěstitelé kávy vyrábějí více kávy, než kolik vypijí nebo plánují vypít.
Aby nastala specializace, musí být splněny dvě podmínky.
Musí existovat nerovné rozdělení zdrojů a možnost obchodu. Nerovné rozdělení zdrojů znamená, že dovednosti jednotlivců nebo kvalita a struktura půdy, práce, kapitálu a podnikatelského talentu v nějakém regionu nebo státě jsou takové, že umožňují vyrábět určité věci levněji, než to dokáže jiný jednotlivec, a levněji než to dokáží lidé v jiném regionu nebo státě.
Třeba v Japonsku se určitě dá pěstovat pšenice a kukuřice, ale vyšlo by to dost draze. Proč? Protože obilí vyžaduje rozsáhlá pole a Japonsko má relativní nedostatek půdy a ta je tam tudíž drahá. Naproti tomu ve Spojených státech je půdy hodně a pěstování obilí je tak relativně levné. Proto je logické, že ve Spojených státech se vyrábí to, co se zde dá vyrábět levněji – a my pozorujeme specializaci ve výrobě obilí – a Japonsko se také specializuje na to, co může vyrábět levněji, a produkuje řekněme čočky do fotoaparátů.
Druhou podmínkou specializace je existence obchodních příležitostí. Nemělo by smysl, aby američtí farmáři produkovali více pšenice, než kolik spotřebují, pokud by nemohli zbytek vyvézt. Ani v Japonsku by nemělo smysl vyrábět více optiky do foťáků, než kolik Japonci spotřebují nebo plánují spotřebovat, kdyby nefungoval mezinárodní obchod. Proto existence možnosti obchodu je nezbytnou podmínkou pro to, aby lidé mohli využívat výhod specializace.
Představme si, že japonská vláda uvalí obchodní restrikce na dovoz amerického obilí. Japonští farmáři nasadí vyšší ceny a budou se těšit vyššímu příjmu a japonští spotřebitelé budou platit vyšší ceny. Myslíte, že by bylo rozumnou reakcí americké vlády recipročně uvalit dovozní restrikce na japonské fotoaparáty, aby američtí výrobci fotoaparátů mohli účtovat vyšší ceny a američtí spotřebitelé platili vyšší ceny? Jinými slovy, je moudré, aby americká vláda poškodila své spotřebitele jen kvůli tomu, že japonská vláda poškodila své spotřebitele?
Specializace a obchod činí lidi na sobě vzájemně závislými co se týče základních každodenních potřeb. Kolik z nás si vyrábí vlastní brýle, auta, domy, oblečení a jídlo? Všechny tyto věci získáváme prostřednictvím specializace, v níž se zaměřujeme na to, co umíme dobře, dostáváme za to zaplaceno a sami obchodujeme s ostatními, abychom získali to, v čem jsou ostatní dobří. Díky specializaci a obchodu – dnes se módně říká „outsourcing“ – máme k dispozici pro sebe zboží, jako kdybychom si je sami vyrobili. Mimochodem, ti, kteří volají po komoditní nezávislosti – ať již jednotlivce, regionu nebo státu – volají po zchudnutí. A je už jedno, zda volají po energetické nezávislosti, nebo po nezávislosti kávové či textilní.
Podívejme se ještě na několik zavádějících tvrzení, která se v souvislosti se zahraničním obchodem objevují. Spojené státy obchodují s Japonskem. Opravdu si ně
kdo myslí, že to jsou členové parlamentu a vlády v Americe a Japonsku, kdo si vyměňují zboží? Jsou to běžní jednotlivci v Americe a v Japonsku, kdo skrze zprostředkovatele obchodníky obchodují.
A co fair trade? Pokud koupíte japonský foťák za vzájemně výhodných podmínek, asi byste klidně řekli, že to byl férový obchod. Nějaký americký výrobce foťáků by to mohl označit za nefér, protože nemůže prodávat své výrobky za vyšší cenu. Ekonomická teorie nedokáže odpovědět na subjektivní otázku, zda by bylo férovější, kdybychom platili vyšší ceny. Ekonomická teorie může jediné: konstatovat, že vyšší cena povede k tomu, že nám zbyde méně peněz na jiné věci.
V další lekci se zaměříme na jeden z nejdůležitějších ekonomických pojmů – náklady.