S nástupem Ficovy vlády se na Slovensku stalo slovo „zisk“ téměř nadávkou. Nedávno např. slovenský parlament schválil zákon přikazující soukromým zdravotním pojišťovnám, aby jakýkoli zisk, jehož dosáhly při hospodaření s prostředky z veřejného zdravotního pojištění, použily na úhradu zdravotní péče (a to nejpozději do konce následujícího kalendářního roku). Zákon zároveň ve snaze zabránit tomu, aby pojišťovny i nadále „skrytě“ vytvářely zisk umělým nafukováním provozních nákladů, snížil maximální podíl těchto nákladů (mzdy, nájemné, odpisy …) ze 4 % na 3, 5 % vybraného pojistného.
Poté, co socialisté „úspěšně“ zatočili s kapitalistickými zloduchy v oblasti zdravotnictví, patrně přichází na pořad dne „boj s obchodními řetězci“. Ministerstvo hospodárstva SR totiž nedávno připravilo návrh zákona o „neprimeraných podmienkach v obchodných vzťahoch“, jenž je v současnosti předmětem meziresortního připomínkového řízení (materiály spjaté s tímto legislativním návrhem včetně předkládací a důvodové zprávy jsou dostupné zde). Navrhovaný zákon se sice vztahuje obecně na „odběratelsko – dodavatelské“ vztahy, avšak je zřejmé, že je v prvé řadě namířen vůči údajnému „zneužívání tržní síly“ obchodními řetězci, jímž se cítí být poškozeni zejm. dodavatelé potravinářských produktů. Předkládací zpráva „potřebnost“ zákona vysvětluje takto:
„Opätovné legislatívne riešenie predmetnej problematiky si vynútila situácia pri uzavieraní obchodných vzťahov medzi prevádzkovatežmi obchodných reťazcov a ich dodávatežmi. Dodávatelia poukazovali na skutočnosť, že mnohí odberatelia ich výrobkov, ktorými sú najmä prevádzkovatelia obchodných reťazcov, zneužívajú svoje postavenie na trhu SR, ktoré im umožňuje správať sa voči nim nezávisle a určovať si pre uzavretie obchodného vzťahu také podmienky, ktoré sú pre dodávatežov, ako jedného účastníka zmluvného vzťahu, zjavne nevýhodné.“
Návrh zákona např. stanoví maximální celkovou výši všech poplatků typu „regálného“ (tj. poplatku za umístění zboží na dobře viditelném místě) či poplatku za zařazení zboží do katalogu obchodního řetězce. Dále se zakazuje prodávat zboží či služby konečnému spotrebiteli za nižší cenu než je výrobní či nákupní cena, za kterou bylo zboží dodáno, ledaže by snížení ceny bylo odůvodněno „vadou zboží, jeho poškozením anebo jiným způsobem“ (§ 3 odst. 2 písm. a) cit. návrhu). Mimochodem, sankcí za tento „mimořádně odsouzeníhodný“ delikt má být pokuta až do výše 10 miliónů korun! Zákon by rovněž zakázal smluvní ujednání, jež dávají obchodním řetězcům právo provádět kontroly v provozovně výrobců či prodejců (s cílem ověřit kvalitu), má – li výrobce či prodejce platný doklad o úřední kontrole atd.
Rovněž v České republice jsme byli svědky již několika pokusů začlenit do zákona o hospodářské soutěži novou skutkovou podstatu tzv. „zneužití ekonomické závislosti“, s cílem „přistřihnout křídla“ obchodním řetězcům. V této záležitosti se nejvíce angažuje poslanec Ladislav Skopal (ČSSD), někdejší předseda a nyní místopředseda zemědělského výboru PS ČR. Jeden z těchto návrhů byl dokonce českým parlamentem na konci minulého volebního období schválen (když Poslanecká sněmovna přehlasovala Senát), avšak prezident Václav Klaus tento zákon vetoval a Poslanecká sněmovna jej již nestihla v dotyčném volebním období znovu projednat. Poslední Skopalův pokus o to, aby Úřad pro ochranu hospodářské soutěže získal pravomoc postihovat též „zneužití ekonomické závislosti“, vyústil (prozatím) do ztracena, když sněmovna vrátila návrh k dopracování.
„Ekonomická závislost“ a tlak na snižování cen
Co se vlastně rozumí „ekonomickou závislostí“? Velmi „pěknou“ definici podávají legislativní návrhy poslance Skopala a jeho kolegů:
„Ekonomicky závislým soutěžitelem je soutěžitel, který je nucen přistoupit na nevýhodné obchodní podmínky, neboť nemá možnost volby jiného srovnatelného způsobu nákupu nebo odbytu zboží s obdobným rozsahem plnění za oboustranně vyvážených obchodních podmínek.“
Nenechme se odstrašit technickým žargonem, jenž navíc trochu hraničí s „orwellovským newspeakem“. Přeloženo do běžné mluvy: dodavatel je „ekonomicky závislý“ na obchodním řetězci, jestliže mu nikdo jiný nenabízí výhodnější nabídku než daný řetězec, tedy je – li pokračující spolupráce s dotyčným smluvním partnerem jeho nejlepší alternativou z dostupných ziskových příležitostí. Koneckonců, jde tu o dobrovolnou a tudíž oboustranně výhodnou směnu, nikoli o násilím vynucenou transakci, očekávané přínosy spolupráce proto převyšují náklady. Při vyjednávání podmínek jde vždy o střet protichůdných zájmů: obě smluvní strany by uvítaly takové podmínky, jež jsou pro ně maximálně výhodné: prodávající by nejraději prodal co možná nejdráže a kupující naopak koupil co možná nejlevněji. Jistěže by dodavatelé preferovali výhodnější podmínky než jakých dosáhli. To samé ovšem platí i o druhé straně. Nicméně je evidentní, že směna s obchodními řetězci jim stále přináší čistý přínos.
Dodavatelům potravin především vadí tlak řetězců na snižování cen. Tvrdí, že jsou „nuceni“ prodávat zboží za „podnákladové ceny“. Nechme stranou problematičnost tohoto pojmu. Položme si otázku: pakliže je pravdou, že řetezce díky své silnější vyjednávací pozici dokáží dodavatele přimět ke snížení cen „pod výrobní náklady“, co je příčinou této jejich tržní síly? Jedním z možných vysvětlení je nadprodukce daného zboží, která vytvořila převis nabízeného množství nad poptávaným (např. v důsledku dotací). Řetězce si tak mohou vybírat mezi celou řadou dodavatelů, a to nejen tuzemských, ale i zahraničních, jejichž produkty jsou v očích koncových spotřebitelů do značné míry plně zastupitelné. Jestliže tedy byli tuzemští dodavatelé ostrou konkurenci „dotlačeni“ k natolik nízkým cenám, že se (podle vlastních slov) „sotva uživí“, je docela dobře možné, že trh těm méně efektivním z nich prostě vysílá signál, že by se měli věnovat nějaké jiné tržní aktivitě. (Tuto situaci samozřejmě může výrazně změnit současný růst poptávky po potravinách).
A co spotřebitel?
Tlačí – li obchodní řetězce dodavatele ke snižování cen, je to pro dodavatele jistě nepříjemné, ale jak je na tom koncový spotřebitel? Pro něho je taková „cenová válka“ přece zjevně výhodná – vždyť si může koupit např. potraviny za nižší cenu než by tomu bylo jinak! V odborné i populární literatuře se popsalo mnoho a mnoho papíru o tzv. predátorských cenách, kdy dominantní soutěžitel přechodně sníží ceny pod nákladovou úroveň, aby je pak poté, co vytlačí konkurenci a ovládne trh, výrazně zvýšil. Existuje samozřejmě celá řada teoretických i empirických argumentů, které zpochybňují praktickou relevanci a smysluplnost této strategie (viz. např. Tom DiLorenzo zde a zde; Murray Rothbard zde (oddíl 4., „Cutthroat” Competition). Nicméně na rozdíl od toho typu případů, jimiž se zabýváme v tomto komentáři, oponenti „predátorských cen“ předkládají aspoň jakés takés odůvodnění, proč je takové snižování cen pro spotřebitele sice možná krátkodobě prospěšné, ale v konečném důsledku jej poškozuje. Tyto důvody sice pravděpobně po důkladném přezkoumání neobstojí, ale je tu o čem přemýšlet a diskutovat.
Hrozí však v našem případě, že některý z řetězců ovládne trh a začne si diktovat ceny na úkor spotřebitelů? Pokud se nepletu, nic takového netvrdí ani dodavatelé, ani zástupci obchodních řetězců (jsou to zpravidla právě přímí konkurenti, kdo si jako první stěžují na „predátorské ceny“), ba dokonce ani Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. V praxi naopak můžeme pozorovat dynamický konkurenční proces, který je pro spotřebitele velmi prospěšný. Veškeré pokusy dodavatelů zaklínat se při obhajobě svých ekonomických zájmů „spotřebiteli“, s nimiž jsem se zatím setkal, mi připadají velmi chabé. Posuďte např. tvrzení Stanislava Musila z Potravinářské komory ČR:
„Protože jde většinou o zboží vyrobené v jiných zemích, poškozuje toto jednání nejen místní obchodníky, ale i výrobce a dodavatele,“ poznamenal Musil a dodal, že poškození jsou rovněž sami spotřebitelé, kteří se s akčním zbožím dostávají nejen na nejnižší ceny, ale také na nejnižší hladinu kvality. „Je to na samé hraně, s použitím těch nejlevnějších surovin.
Ovšem kdo jiný než spotřebitel může lépe posoudit, jaký je odpovídající poměr kvality a ceny z hlediska jím sledovaných cílů? Důvodová zpráva ke slovenskému návrhu zákona o „neprimeraných podmienkach v obchodných vzťahoch“ popisuje možné poškození spotřebitele takto:
Nevyvážené obchodné vzťahy majú pritom negatívny dopad aj na spotrebitežov. V jednom zo stanovísk Európskeho hospodárskeho a sociálneho výboru “Vežkodistribúcia – trendy a dôsledky pre požnohospodárov a spotrebitežov”, ktorý je hĺbkovou analýzou predmetnej problematiky s poukázaním na súčasný stav a trendy, sa v spojitosti so sektorom požnohospodárstva a potravinárstva uvádza: “Aby mohli ostať na trhu, musia malé a stredné podniky znižovať svoje náklady a svoje marže, čo sa prejavuje znižovaním cien pre požnohospodárov, znižovaním počtu zamestnancov a znížením kvality výrobkov pre spotrebiteža. Je dosť možné, že distribúcia potravín bude postupne kontrolovaná vežmi malým počtom aktérov na trhu, čo by mohlo mať za následok obmedzenie výberu pre spotrebitežov a zároveň zvyšovanie cien”.
Spotřebitel tedy může být v budoucnu „poškozen“ tím, že nejméně efektivní zemědělci či dodavatelé potravin ukončí svou činnost. Mohlo by pak dojít ke zvýšení cen potravin (avšak ani zdaleko nemuselo, protože cenová konkurence by mohla být stejně ostrá i po vytlačení těch nejméně efektivních podnikatelů) – proto je zřejmě nutné spotřebitelům uměle zdražit potraviny již nyní!
Závěr
Chápu, že ostrá konkurence a tlak na snižování cen jsou pro dodavatele nepříjemné. Pokud by byli schopni identifikovat umělé překážky svobodné konkurence či jiné státní zásahy, které vytvářejí či zvyšují „tržní sílu“ obchodních řetězců, a volali po jejich odstranění, měli by mé plné sympatie. Ve svobodné společnosti by dokonce nic nebránilo ani tomu, aby dodavatelé vzájemně koordinovali svůj postup vůči obchodním řetězcům (přičemž připomínám, že na svobodném trhu jsou kartelové dohody zpravidla nestabilní).
Ovšem lobbing za přijetí zákonů, jehož cílem je násilně zlepšit postavení dodavatelů nejen na úkor obchodních řetězců, ale hlavně spotřebitelů, si podporu rozhodně nezasluhuje.
