British Energy prosí o pomoc ze státní kasy
Před měsícem management společnosti British Energy oficiálně prohlásil, že nemá žádné problémy s financováním svých aktivit, neboť má zdravé finance a v případě potřeby k dispozici úvěrovou linku 600 milionů britských liber. Předminulý týden stejný management požádal britskou vládu o záchranný balík s tím, že jinak zkrachuje. A britská vláda promptně nasypala do chřadnoucí společnosti 400 milionů liber. Nejenom česká vláda tedy miluje svůj jaderný program zděděný z dob studené války. Co se vlastně děje? British Energy přece ještě před nedávnem měla zájem o provozování jaderné části ČEZ, tj. především o Dukovany, ale i dostavovaný Temelín.
Zatracený socialismus
British Energy je největší provozovatel britských jaderných elektráren, které byly na počátku reformního procesu koncem 80. let vyjmuty z privatizačních plánů. Především z toho důvodu, že soukromí investoři se do jaderné energetiky báli investovat. Až po vyřešení odpovědnosti za jaderný odpad v roce 1996 byly všechny jaderné elektrárny novějšího typu AGR prodány společnosti British Energy, která také převzala jaderné elektrárny Scottish Nuclear Plant. Starší jaderné elektrárny typu Magnox pak byly převedeny na státní společnosti BNFL. Británie má v současnosti kolem čtyřiceti výrobců elektřiny, kde jsou vedle British Energy a BNFL Magnox důležité ještě Innogy (patří RWE), PowerGen (majitel E.On), TXU Europe (původně Eastern Group), LE Group (patří EdF), skotské společnosti Scottish and Southern Energy a Scottish Power, americká AES a plynárenský gigant Centrica (původně součást British Gas). British Energy je číslo dvě hned po PowerGenu. Podle běžných představ by na tom měla být velmi dobře – variabilní náklady na elektřinu z jaderných elektráren jsou velmi nízké, fixní náklady na výstavbu jaderných elektráren byly uhrazeny již dávno v dobách monopolního uspořádání britské elektroenergetiky apod. Ani všechny tyto výhody British Energy nezachránily. Na pádu atomového obra se podepsaly především manažerské chyby včetně předraženého nákupu uhelné elektrárny Eggborough od společnosti National Power (dnes Innogy) v roce 1999. Obdobně je možné hodnotit i další akvizice v zahraničí, především jaderných elektráren v USA a Kanadě. Sice rozšiřovaly záběr firmy, počet jejích zákazníků a příjmy, ale ceny akvizic byly opět příliš vysoké. Další chybou byla neschopnost British Energy poskytovat produkty, jaké si zákazníci přejí. Druhou, byť méně podstatnou okolností, která přispěla k pádu British Energy, je podivuhodná britská energetická politika vůči jaderným elektrárnám. British Energy musí své jaderné palivo místo relativně levného ukládání v meziskladech vyhořelého jaderného paliva nechávat velice draze přepracovat v závodě v Sellafieldu, který je provozován státní společností BNFL. Platby British Energy ve výši kolem 200 milionů liber ročně byly vlastně zvláštní formou zdanění. Britská vláda také zavedla speciální, tzv. ekologickou daň z produkce elektřiny. Jejím cílem má podle vlády být snížení emisí CO2, produkovaných při spalování fosilních paliv. Vztáhla je ale také na elektřinu produkovanou v jaderných elektrárnách. Platby British Energy činily zhruba 80 milionů liber ročně. Jaderné elektrárny jsou navíc v Británii zatíženy vyššími lokálními daněmi než ostatní zdroje a stejně jako jinde musejí ukládat část svých příjmů i na svou budoucí hypotetickou likvidaci.
Cestou změny
Místo toho, aby se britská vláda ze svých chyb poučila, pak udělala další. British Energy nenechala zkrachovat, ale zahrála si na Jánošíka naruby a věnovala British Energy peníze daňových poplatníků. Stále ale ještě má čas na to, aby odhodila vlčí mlhu socialismu a začala konat podle zdravého rozumu. Britští ministři by především měli zrušit ekologické daně. Tím pomohou nejenom British Energy, ale i jiným výrobcům a především spotřebitelům. Měli by dovolit British Energy zvolit způsob, jak naloží se svým vyhořelým palivem. Možnost výstavby meziskladu nebo jeho přepracování v zahraničí (např. Francie) by byly dostatečnou motivací k vyjednání lepšího kontraktu s doposud neoblomnou státní BNFL. I kdyby se nakonec ukázala cesta meziskladu levnější, BNFL nemusí nutně zkrachovat, protože má i jiné zákazníky, například německé a japonské firmy. Otázka místních daní je složitější. Vyjadřují lokální preference o tom, jaké zdroje jsou ochotni místní lidé přijmout. Možná by ale hrozba likvidace jaderných elektráren mnohé místní autority přiměla daňové sazby pro jednotlivé zdroje srovnat. V případě nutnosti by vláda měla nechat British Energy zkrachovat. Firma nakonec už dnes prodává svá nedávno draho získaná aktiva v Kanadě a USA. Krach přece umožní další existenci firmy na úkor původních vlastníků, kteří neuměli využít její potenciál. Právě vlastníci si z British Energy vytáhli v květnu poměrně velkou dividendu. Pokud to bylo s vědomím nadcházejících problémů, pak si nic jiného než ztrátu svých peněz nezaslouží. Za takových podmínek mohou britské jaderné elektrárny ukázat, jak jsou životaschopné a jestli celý ostrovní jaderný program nebyl jen velice drahou, poměrně dlouhou a naprosto zbytečnou epizodou.
