Nemáme moře. Zaplaťte! Tak by se dal shrnout poslední mediální výkřik ministra zemědělství Jaroslava Palase. V úterním vysílání veřejnoprávního rozhlasu si postěžoval, jak čeští zemědělci trpí tím, že mají obtížnější přístup k námořní dopravě. Musí tedy prodávat své zemědělské přebytky na zámořských trzích dráže než jejich konkurenti ze šťastnějších, tj. přímořských, zemí Evropské unie. Po EU proto chce kompenzaci (jeho slovy: „Tak jsme požádali Evropskou komisi, aby se zabývala možností refundovat nám dopravní náklady směrem k přístavu.“) Komisař pro zemědělství Franz Fischler je podle Palasových slov „připraven o kompenzacích jednat“. Pro úplnost pan ministr ještě dodal: „Když si vezmete, že určitou dopravní vzdálenost do přístavu musíte zaplatit, tak to vychází na tunu asi 30 euro. Takže při 2 milionech tun [což byl letošní přebytek produkce pšenice oproti dlouholetému průměru – pozn. P. Ch.] se to dá lehce spočítat.“ Ve hře je tedy šedesát milionů euro, podle aktuálního kurzu necelé dvě miliardy korun českých. Pro EU maličkost.
Problémů krouží kolem iniciativy ministra Palase hned několik. Předně ukazuje nesmyslnost zemědělské politiky EU. I když byla nesčetněkrát kritizovaná ze všech stran, dál poškozuje evropské spotřebitele. A to hned třikrát: nejprve spotřebitelé z daní zaplatí evropským zemědělcům „kompenzace“ (je jedno za co), poté si od nich za zbytečně vysokou cenu koupí potraviny. A co se neprodá doma, exportuje se za dotovanou cenu mimo EU.
V těchto poměrech představuje snaha pana ministra jen pověstnou kapku v moři. Co je jeho požadavek oproti necelým 50 miliardám euro, která nás podle návrhu evropského rozpočtu bude stát evropské zemědělství v roce 2005?
Přesto si představme, že bychom ministerskou logiku dotáhli do důsledků. Francie má vhodnější podnebí pro zemědělství než Česká republika. Měla by nám za to poskytnout nějakou kompenzaci. Můj soused má na balkóně výstavní rajčata. Já si je musím draze kupovat. Kompenzujte mě, prosím! A vůbec – mnoho lidí je chytřejších (pracovitějších, šťastnějších, úspěšnějších) než já. Proč bych se neměl podílet na výsledku jejich úspěchu i já? Nepřipomíná vám to něco?
Celá kauza tak ukazuje, na jakých principech EU funguje. Určitě se najde spousta těch, kteří řeknou, že některé věci nelze změřit penězi. To je jistě pravda. Může ale fungovat systém, který popírá základní ekonomické zákony? Jak dlouho? Navíc nejde jen o peníze. Škody, které páchá evropská centralizace na myslích každého z nás jsou mnohem závažnější, i když těžko vyčíslitelné. „Nejsou vidět“, abychom použili Bastiatův obrat, a proto nemají takový prostor v médiích a veřejné diskusi. Všichni občané EU, zemědělci počínaje a divadelníky a vědci konče, si zvykají na to, že jejich problémy za ně bude řešit někdo jiný. Stačí jen vyplnit žádost o grant, podporu, výjimku, kompenzaci, dotaci, úlevu, odpočet… Kdo ale bude vytvářet skutečné hodnoty, když budou všichni vyplňovat formuláře?
I to jsme již několikrát zažili, ale poučení nám to – zdá se – nepřineslo. Tak třeba příště…
