Do rukou české vlády připlyne v letošním roce skoro sto miliard korun z privatizací. Půjde zejména o příjmy z prodeje Telecomu (zhruba 83 miliard korun), ale i některých dalších (Unipetrol, možná Vítkovice). A vláda se náležitě činí – už předem vyčlenila téměř polovinu této sumy k rozházení na všechno možné, především na podporu bydlení a na výstavbu dálnic.
Opoziční ODS navrhuje získané prostředky ponechat na budoucí penzijní reformu; to je sice rozumnější plán, ale přesto se nejedná o nejlepší řešení. Nejvhodnější by totiž bylo privatizační příjem rovnoměrně rozdělit mezi občany republiky a zaslat každému oněch zhruba 10 000 korun na účty, samozřejmě osvobozené od daně z příjmu. Že je to nesmysl? Naopak, toto řešení má mnoho nečekaných výhod.
Ať se platí z daní
Dnes už privatizace nebývá ideologickým sporem. Vlády všude po světě privatizují často a rády. Avšak ze zcela nesprávných důvodů, totiž fiskálních. Je jednodušší prodat nějaký podnik a pak peníze využít na různé populistické a ekonomicky pochybné projekty, než tutéž částku vybrat na daních, neboť zvyšování daní není populární nikdy. V horším případě se peníze použijí na hrazení stávajících provozních výdajů.
Dodatečné příjmy oslabují motivaci vlády umožnit soukromým subjektům vstup do sektorů, které jsou doposud pod vládní kuratelou (třeba stavba dálnic), a udržují při životě neefektivní vládní regulace.
Hlavním cílem privatizace se tak postupně místo odstátnění stala maximalizace prodejní ceny kvůli zalátání děr ve státním rozpočtu. A nejlépe se maximalizuje cena společnosti s některými zaručenými výhodami, například se zaručeným monopolem alespoň na části trhu. Tento fakt také přispívá k růstu regulací na trzích, kde působí nově privatizované společnosti.
Pokud by vlády musely získané peníze rozdat, tyto perverzní motivace zmizí. Nemožnost doplnit si příjmy z privatizací by urychlila propad veřejných rozpočtů, což by vyvolalo mnohem větší tlak na skutečné reformy. Stejně tak by bylo nutné jakékoliv nové vládní programy a výdaje uhradit z daní. Každý by tak pocítil, že každý veřejný výdaj něco stojí.
Nepodceňujte občany
Někdo by mohl namítnout, že lidé by peníze navíc okamžitě spotřebovali, což by mohlo vyvolat makroekonomické problémy (například dramatické zvýšení dovozu spotřebních statků a následné zhoršení platební bilance). Taková námitka jednak ekonomicky neobstojí, jednak je vůči občanům urážlivá.
Ekonomická teorie, ale i empirické důkazy ukazují, že mimořádné příjmy se na zvýšení spotřeby v podstatě neprojeví – právě proto, že lidé vědí, že se jedná o mimořádné příjmy. Zato u vlád je tomu naopak: mimořádné příjmy jsou v praxi rozdány politicky silným zájmovým skupinám a nutné zásadní změny se pouze odsouvají. Nikoli většina lidí, ale naopak vlády myslí v krátkém horizontu.
Výhoda rozdání peněz oproti jejich uschování pro potřeby penzijní reformy je v tom, že nikdo neví, jaká reforma vlastně bude. Pokud by – ryze teoreticky – již dnes existoval balík peněz připravený pro reformu penzí, pak bez ohledu na jeho velikost si můžeme být jisti, že vláda ho využije beze zbytku.
Balík peněz pro reformu v podstatě předurčuje její budoucí podobu, neboť čím více bude připravených peněz, tím větší motivace vzniká pro pojišťovny či penzijní fondy, aby se k nim dostaly a mohly je spravovat. A opět: při existenci velkého balíku peněz chybí motivace provést reformu penzí s co nejnižšími náklady.
Posledním možným použitím privatizačních peněz je splátka státního dluhu. Na první pohled to vypadá lákavě. Jenže má také svůj háček – zmenšuje rozpočtové omezení vlády. S menším státním dluhem se jí bude lépe a levněji půjčovat v budoucnu, což opět jakékoliv změny současné neudržitelné rozpočtové politiky oddálí.
V rozdělení peněz je určitý kus historické spravedlnosti. Většina privatizovaných podniků byla v minulosti odebrána soukromým vlastníkům, případně vznikly jen proto, že soukromý sektor nemohl v příslušném odvětví podnikat. Rozdělení peněz rovnoměrně mezi všechny občany by bylo možné chápat jako určité zmírnění ekonomických křivd minulé chybné hospodářské politiky nebo minulých krádeží. Jinými slovy jako formu restituce.
