Když Mirek Topolánek prohlásil, že „Neschválením Lisabonu by se ČR dostala na periferii EU“, vzpomněl jsem si na Švýcarsko. Nemohou být ani periférií, oni nejenže neratifikovali Lisabonskou smlouvu, dokonce ani nejsou v Evropské unii. Marně jsem hledal obrázky zbídačeného Švýcarska, grafy monitorující hroutící se ekonomiku, občanské nepokoje a spoustu čísel v záporných hodnotách. Samozřejmě to tak není. A teď se ptejme, proč?
Švýcarsko je bohaté, je úspěšné. A to především díky menším zásahům do lidských svobod, tedy díky menším regulacím či nízším daním. A to je dle EU špatně. Už několik let se snaží všemi způsoby Švýcarské daně zvýšit či jinak regulovat jejich trh. Komisařka pro vnější vztahy Benita Ferrero-Waldner řekla doslova: “Švýcarsko využívá výsadní právo na přístup k vnitřnímu trhu a musí proto přijmout povinnosti, které z toho vyplývají.” Aneb nedovolme ukázat, že to bez všech evropských regulací také jde. A úspěšně.
O dva roky později říká eurokomisař pro daně a celní unii László Kovács: “Éra bankovního tajemství je za námi…” a člověk svobodně smýšlející si říká, proč? A odpověď je stále stejná. Unie ráda maže rozdíly a činí to s obrovskou pompou. Švýcarsko ví, že by se vedle všech omezení stalo čistým plátcem. Tak, jak jím brzy budeme (pokud již nejsme) my. Nechce platit astronomické sumy za zbytečnou byrokracii. Nechce ztratit svobodu, kterou má.
Ono Švýcarsko je vážně bídná země. Je v indexu ekonomické svobody deváté na světě a třetí v Evropě. Lidé užívají jednoho z nejvyšších HDP na hlavu a vysoké životní úrovně. Přestože Švýcarsko není v EU. To musí mít ale nerostného bohatsví, úrodných polí a miliónů zručných dělníků… Hory, hory, hory.
Čím to asi je. A proč my se bojíme být periférie?
