Francie a Německo si vymohly zvláštní zacházení
Je to skandál, nebo planý poplach? Když noviny minulý týden psaly o zasedání evropských ministrů financí, kteří jednali o rozpočtových schodcích ve dvou největších ekonomikách eurozóny, objevily se varovné titulky typu „Německo a Francie beztrestně porušily Pakt stability a růstu“. Naproti tomu finanční trhy reagovaly klidně. Jak tomu rozumět? Minulý týden se skutečně něco důležitého stalo. Ale spíše z politického, nikoli z ekonomického pohledu.
Přimhouříme oko
Pakt stability a růstu se obvykle definuje jako závazek evropských zemí ohledně rozpočtové kázně, nad jehož dodržováním bdí Evropská komise, která může uložit pokutu za deficit vyšší než 3 % HDP. K této stručné definici je však třeba dodat tři upřesnění. Za prvé, kromě tříprocentní „magické hranice“ u ročního rozpočtového schodku mají země eurozóny udržovat i výši svého celkového zadlužení pod úrovní 60 % HDP. Za druhé, obě hodnoty jsou jen doporučené. A za třetí, Evropská komise může sankce (pokuta je až ta poslední z nich) pouze navrhnout, avšak rozhoduje o nich Rada ministrů, tedy de facto národní vlády. Při zasedání Rady ministrů minulý týden ještě o sankce nešlo. Jednalo se o navržených opatřeních vůči Francii a Německu (konkrétně šlo o snížení rozpočtového deficitu v následujících dvou letech) – a po nátlaku obou zemí byla tato opatření změkčena. Francie má snížit svůj rozpočtový deficit o 0,77 % HDP (místo navrhovaného 1 %) a Německo o 0,6 % (místo navrhovaných 0,8 %). Čili žádné fatální změny. Už v původních návrzích Evropské komise byla přitom jistá dávka pokrytectví a alibismu. Po obou zemích se žádalo pouze tolik, aby snížily své rozpočtové deficity pod doporučenou úroveň – nikoli aby daly do pořádku příčiny svého špatného hospodaření. Komise zároveň zavírá oči nad tím, že Francie a Německo – a také celá řada dalších zemí – porušují ještě výrazněji druhý sledovaný ukazatel, totiž velikost celkového zadlužení. Historická zkušenost říká, že situace, kdy hlavní země EU dodržovaly obě kritéria Paktu stability a růstu, byly spíše výjimečné. U čtyř největších evropských ekonomik – Německo, Francie, Velká Británie a Itálie – to bylo v letech 1997-2000. A vyrovnané rozpočty? Ty jsou v celé Evropě již několik desítek let vzácností, pokud nesledujeme výjimečné země jako třeba Lucembursko nebo Norsko.
Oběd gentlemanů
Z právního a faktického hlediska se tedy nestalo nic tak vážného. Přesto bylo hlasování o navržených opatřeních důležité: jako jasný signál, že v okamžiku, kdy se velkým zemím nějaké pravidlo nehodí, dá se obejít.Zajímavá situace by nastala, kdyby kvůli porušení Paktu stability a růstu měla platit pokutu některá z malých zemí. Podle katastrofických scénářů by mohlo dojít až k rozpadu Evropské unie. Ale pravděpodobnější je, že spíš budou kritéria paktu změkčena. (I s tím má již Evropa zkušenost: před vznikem eura platila pravidla Evropského směnného mechanismu, podle nějž směl kurz národní měny kolísat jen ve velmi úzkém pásmu +-2 %, ovšem po sérii měnových krizí bylo pásmo rozšířeno na +-15 %, aby „neomezovalo hospodářskou politiku“.) Zhoršená hospodářská situace evropských zemí a z ní vyplývající rozpočtové deficity mohu vytvořit dostatečně velkou koalici k tomu, aby Pakt stability skutečně skončil na smetišti dějin.Pakt byl často a celkem oprávněně kritizován jako příliš zjednodušený a hrubý nástroj, leckdo se vysmíval bazírování na hranici 3 % HDP. Jenže kuratela Evropské komise přece jen držela některé rozpočtové výstřelky na uzdě (tento vliv byl důležitý především u přistupujících zemí). Dokud existovaly národní měny, finanční trhy reagovaly na vytváření vysokých rozpočtových deficitů velice rychle poklesem příslušných měn. V dobách eura se vyšší rozpočtový deficit jedné země eurozóny na zdraví společné měny tolik neprojeví, vlády nejsou pod tak přísnou kontrolou. To ale nebezpečně svádí k tomu, aby se všechny země ve zdánlivém poklidu začaly zadlužovat.Situace kolem Paktu stability a růstu dnes připomíná skupinu přátel, kteří se dohodli, že účet za společný oběd zaplatí nikoli podle toho, kolik kdo snědl, ale všichni rovným dílem. To snad může fungovat mezi gentlemany, ale obvykle dojde k tomu, že celkový účet bude mnohem vyšší, než kdyby každý platil sám za sebe (protože takto se snaží najíst na úkor druhých). V případě vlád ovšem půjde o obrovské sumy a nakonec je zaplatí daňoví poplatníci.
