Proč Unie nepřináší prosperitu
Zabýváme-li se vývojem Evropské unie od legendárních Římských smluv až do současnosti, zjistíme dvě zásadní věci. Na jedné straně vidíme trend k rostoucí integraci, koordinaci, centralizaci, budování bruselských institucí, posilování akceschopnosti, a tak dále. S tímto tvrzením asi bude každý souhlasit.
Na druhé straně vidíme setrvalý pokles dynamiky hospodářského růstu, který trvá od 50. let až do současnosti. Dobrá, to lze částečně vysvětlit tím, že růst z vysokého základu je obtížnější, a že tudíž jde jen o důsledek již dosažené prosperity. Ale dlouhodobý růst zadlužení zemí EU již rostoucí prosperitou vysvětlit nelze. Naopak. Prosperující ekonomika by snad měla své dluhy splácet, že ano?
Fakta: ještě v roce 1979 činil poměr veřejného dluhu k HDP v západním Německu pouhých 27,9 procenta. Ve Francii 31,4 procenta. V Itálii „pouhých“ 60,7 procenta. V Řecku 30,8 procenta. V roce 2009 to bude podle odhadů OECD 66,3 procenta hrubého domácího produktu v Německu, 75,9 % HDP ve Francii, ohromujících 114,4 % HDP v Itálii a 99,8 % HDP v Řecku. Dokonce i tradičně finančně ukáznění Finové budou mít státní dluh ve výši bezmála 40 procent HDP, přičemž v roce 1979 stál tento ukazatel na hodnotě 11,5 %. Jak mohutně se státy EU dokázaly zadlužit za uplynulých 30 let, bere dech!
Pokles hospodářského růstu a exploze dluhů jsou doprovázeny trendovým nárůstem nezaměstnanosti, zejména dlouhodobé. Postiženy jsou slabší sociální skupiny, zejména mladí lidé. Téměř všechny makroekonomické statistiky se postupně zhoršovaly a zhoršují, zatímco míra integrace rostla a roste. Jedinou výjimkou byla inflace, možná proto, že měnová politika nebyla řízena z Bruselu. (Z Bruselu bylo ovšem řízeno zavádění eura. Společná měna jakožto nejsilnější procyklické činidlo za posledních 80 let si zaslouží zvláštní pojednání.)
Trend k rostoucí integraci tedy byl doprovázen trendem zhoršování ekonomické situace. Čím dál tím větší akceschopnost Bruselu evropskému hospodářství očividně nijak nepomohla. Nesnížila hladinu nezaměstnanosti, nezrychlila hospodářský růst, o gigantickém růstu dluhů jsme již mluvili. Integrace ovšem naopak možná napomohla vzniku největší hospodářské recese v poválečném období.
Objektivně vzato, zdaleka ne všechny příčiny problémů mají všechny souvislost s evropskou integrací. Nejpravděpodobnější hypotézou je, že v Evropě dochází k dlouhodobě neudržitelné expanzi sociálního státu.
Sociální stát je drahý a stále dražší. V roce 1979 tvořily německé státní výdaje celkem 42,6 % HDP. Francouzský stát byl o něco levnější s celkovými výdaji ve výši 41,3 % HDP. Kdyby dnes chtěl někdo snížit veřejné výdaje v těchto zemích na úroveň roku 1979, byl na okamžitě nařčen ze smrtelných hříchů jako neoliberalismus, neokonzervatismus a nedostatek sociálního cítění!
Zhoubné bujení sociálního státu není samo o sobě dílem Evropské unie, ale na druhé straně EU tento trend nikterak nebrzdí. Bobtnání výdajů a zadlužení národních států bylo a je doprovázeno bobtnáním aparátu Evropské komise a souvisejících orgánů. Proč Evropská komise proti vládnímu plýtvání neprotestuje (a pokud ano, jen bezzubě)?
Souvisí to s příčinami, proč EU vlastně vznikla. Nikoli v důsledku spontánního lidového hnutí. Nikoli jako přirozená touha (neexistujícího) evropského národa po sjednocení. Nikoli jako organizace na ochranu práv občanů a daňových poplatníků. Pohádku o touze po míru na evropském kontinentě nechme dětem a hloupým voličům – my ostatní víme, že za mírové období po druhé světové válce vděčíme americkým vojenským základnám, díky nimž Stalin neslupl vyčerpanou Evropu jako zákusek.
Evropskou unii si úředníci a politici vytvořili sami pro sebe. Aby měli více moci a více peněz. To je její skutečná politickoekonomická podstata. A zároveň hlavní důvod, proč Evropská unie prosperitu nepřináší, nýbrž naopak prosperitě překáží.
Kdo vlastní Evropskou unii
Evropská unie, původně Evropské hospodářské společenství, byla a je úspěšným experimentem o vybudování impéria. V situaci, kdy vojenská expanze dvakrát za půlstoletí selhala, bylo jediným způsobem nastolení centrální moci zavedení byrokratické diktatury. Jean Monnet a Robert Schuman založili politickou kulturu, v níž je diskuse o integraci považována za hřích. Výjimkou je diskuse, jak integraci ještě zrychlit a posílit – ta je povolena.
Odtud se odvíjí politickoekonomická podstata unie. Úředníci a politici jsou živi z daní. Čím vyšší daně, tím větší moc a tím větší prosperita těch, kdo z nich žijí. Byrokraté na národní úrovni si velmi dobře rozumějí s unijním úřednictvem, neboť stojí na stejné straně barikády. Jsou mnohem více kolegové než konkurenti. Vrána vráně oči nevyklove.
Případná kritika je přísně zakázána (v případě úředníků, kterým jim lze zakázat). V případě politiků jsou kritici integrace (ostatně nepříliš početní) označováni za extrémisty a nacionalisty. Proevropská kázeň je vydávána za věc „slušného chování“. Úředníci z centrály vědí, že jedině důsledná kázeň a poslušnost může Unii udržet v trendu další integrace. A politici na národní úrovni převážně „drží basu“.
Jistá rivalita ovšem samozřejmě existuje. Bruselští mandaríni tradičně žárlí na národní vlády a parlamenty v otázce výběru daní. Z bruselského úhlu pohledu má Evropská komise pod přímou kontrolou komicky malé prostředky. Touha po zavedení „federálních“ daní je veliká. Jedině opozice ze strany některých relativně méně zdaněných ekonomik, které nižší daně považují za konkurenční výhodu, jim doposud zabraňovala.
Evropské federální daně zde tedy zatím nejsou jen díky nedostatku „akceschopnosti“ na straně EK. Dokud lze návrh na zavedení evropských daní snadno vetovat, „bruselané“ raději neprovokují. Jakmile však budou odstraněny některé překážky, je jejich zavedení krajně pravděpodobné. A pokud nebudou federální daně, nastane harmonizace daně z příjmů, což bude možná ještě horší. Zde existuje precedens: DPH a spotřební daně již jsou harmonizované metodou minimální spodní sazby.
Evropská jednosměrka
Naivní pozorovatel může namítnout – „ale vždyť existuje pravice a levice, takže po případném vítězství pravicových politických sil lze očekávat snížení daní, nikoli?“ Inu, čistě teoreticky by střídání výkyvů politického kyvadla mělo zabezpečit alespoň jakousi rovnováhu v dlouhodobém horizontu. V praxi ovšem hypotéza kyvadla neplatí.
Proč? Systém je ve své samotné podstatě nastaven na růst státních výdajů a růst moci centra. Umíte si představit evropského úředníka, který sám sobě na otázku „chci více moci a peněz anebo nechci?“ upřímně odpoví „ne, díky“?
Přiznám se, že moje fantazie něčeho takového není schopna; zato si umím velmi snadno představit politika na úrovni národní vlády nebo parlamentu, který jeví upřímný zájem o dobře placené bruselské korýtko. Mechanismus posunu moci směrem k centru je tedy důsledkem faktu, že bruselské centrum je silně motivováno posilovat vlastní moc. Stejně tak funguje snaha „národních“ politiků mít Brusel jaksi v záloze pro pokračování vlastní kariéry.
Žádná část politické reprezentace tedy není osobně hmotně interesována na omezení centrální moci v rámci EU. U bruselských činitelů (ať už volených politiků v rámci Evropského
parlamentu nebo nevolených úředníků EK na všech úrovních) je motivace jasná: posiluj Brusel, posílíš vlastní peněženku a vlastní ego.
U politiků na národní úrovni by teoreticky mohlo docházet k nechuti odevzdávat více pravomocí a více peněz Evropské komisi. Ve skutečnosti jsou však podobné jevy menšinové, a zpravidla se omezují jen do proklamativní roviny. Jeden a tentýž politik je schopen před voliči řečnit o škodlivosti bruselské byrokracie, a zároveň bez námitek akceptovat všechny požadavky centrály.
Odkud se bere tato submisivita? Částečně z důvodů již uvedených: snaha pokračovat v kariéře v Bruselu, když už Praha bude příliš malá. Brusel zkrátka funguje jako zdroj dobře placených pracovních míst. Politiků je vždy v každé zemi více než lukrativních mocenských postů. Objeví-li se organizace, která nové posty vytváří, získá si automaticky časem podporu i mezi těmi, kteří ji zpočátku haní. Politik je v první řadě normální člověk s normálními ekonomickými zájmy: maximalizovat užitek, minimalizovat nepříjemnosti.
Platí to pro politiky všech stran, včetně extrémistů. Bývalí „revolucionáři“ z pařížských barikád roku 1968 se časem stali usedlými úředníky. Nejprve v Paříži, poté někteří z nich v Bruselu. Netrvalo to ani tak dlouho. Když jim systém nabídl práci a pevný plat, přestali usilovat o jeho svržení. A tak je tomu i s tzv. euroskeptiky z některých evropských politických stran, například ODS. Nejprve silná slova. Pak zjištění, že Brusel může přinést hmatatelný prospěch konkrétním osobám. A nakonec eurooptimismus. Politické zásady trvají jen do té doby, než se přestanou osobně vyplácet.
Spojené státy evropské?
Politická ekonomie vývoje Evropské unie je jasná i mnoha inteligentním lidem, kteří chtějí věřit v „evropskou myšlenku“. Vymýšlejí si proto různé myšlenkové konstrukce, aby svoji víru dali do souladu s fakty. Patrně nejpůsobivější z nich je argument – „umíte si představit, že namísto silných sjednocených USA by dnes v Severní Americe bylo padesát navzájem se hašteřících států a státečků?“
Ne, to si skutečně stěží umí kdokoli představit. Ale odkud vzaly USA svoji sílu? U kořenů americké Unie byla touha lidí po svobodě a odstranění cizího útlaku. Základem USA byla ochrana práv jednotlivce a omezení moci centra. Politická dynamika Evropské unie je však přesně opačná: směřuje k postupnému posilování moci centra. Práva jednotlivce jsou tolerována jen tehdy, pokud jsou pro centrum neškodná.
Spojené státy americké čerpají svoji sílu z myšlenky, díky které vznikly. Jednota jim dává sílu. Evropská unie naopak svoji sílu mrhá na umělé budování něčeho, co z principu existovat nemůže: evropského státu. Ne, nelze si představit Spojené státy evropské – lze si však představit cosi na způsob Svazu socialistických evropských republik.
