…Takto zpovšechňujíce, dospějeme k tomuto neočekávanému závěru: „Společnost ztrácí hodnotu předmětů zbytečně zničených“, a k tomuto aforismu, při němž vstávají ochranářům hrůzou vlasy na hlavě: „Roztloukat, rozbíjet, rozhazovat – tak se nezvelebuje národní práce“, nebo stručněji: „Ničení není prospěchem“… Frédéric Bastiat (1801–1850): Co je a co není vidět
Sotva jsme začali počítat povodňové škody, objevily se dobré zprávy ekonomických „expertů“: Nezoufejte, povodně nejsou zlem, nýbrž naopak z nebe seslanou spásou, která konečně rozhýbe naše hospodářství!
Rozumnější „experti“ sice přiznávají, že je to „paradoxní“, ale i u nich lze v pozadí zaslechnout mlčenlivý povzdech: Kdyby tak přišla menší povodeň každý rok, to by nám ta ekonomika pěkně šlapala!
Obyčejný člověk je zmaten: copak se opravdu ekonomické poznatky příčí zdravému rozumu? Kdepak. To jenom naši „experti“ a „analytici“ trpí slepotou a dávají nám podléhat dvěma mýtům, které ekonomie vyvrací hned v prvních lekcích.
Mýtus rozbitého okna
Jestliže jste jedni z těch, kterým voda vyplavila byt, nejspíš zrovna nejásáte, že ho musíte znovu od základů renovovat a vybavit. Někteří „analytici“ vám ale hravě vysvětlí, že to jen berete za špatný konec: budete muset koupit nový nábytek, dobrá, ale tím přece dáte vydělat nábytkárnám. Ty by jistě zkrachovaly, kdyby lidé žádný nový nábytek nepotřebovali, ale zato teď budou mít víc peněz pro své zaměstnance a větší zisk pro vlastníky. A každý z nich vydělané peníze za něco utratí a dá tak vydělat jiným lidem, kteří opět utratí peníze a pomohou tak dalším. Bude se více vyrábět, více obchodovat, více spotřebovávat, zkrátka všichni se budou mít lépe. Svým vyplaveným bytem jste vlastně rozhýbali celé hospodářství!
Jenže to je jen jedna strana mince, to, „co je vidět“, jak říkal již před více než sto lety francouzský ekonom Frédéric Bastiat. (Ten pravda neilustroval problém na vyplaveném bytu, nýbrž na rozbitém oknu – a dal tak tomuto mýtu v ekonomii jméno.) Vedle toho však hraje roli i něco, co „není vidět“. Totiž všechno to, jak by se byly věci měly, kdyby byly žádné povodně nepřišly. A s tím musíme svůj současný stav srovnávat. Co nám tedy ti „analytici“ zamlčeli?
Kdybyste byli nemuseli vysoušet byt, opravovat ho a nově zařizovat, byli byste si mohli pořídit něco jiného – třeba byste byli jeli k moři, které si te na dlouho musíte odepřít. Sice by na vás byla místo nábytkáren vydělala cestovní kancelář, ale dobrodiní z vašich utracených peněz by se bylo hospodářstvím rozlévalo tak jako tak! Společnost jako celek by na tom bývala byla úplně stejně – pouze s „drobnou“ výhradou: nebyla by jí chyběla hodnota v podobě jednoho zničeného bytu.
Zkrátka, nemusíme být ekonomy, abychom sami cítili, jak to je ve skutečnosti: žádná katastrofa sama o sobě hospodářství nepomůže a na nohy je nepostaví! Povodně jenom ničí. Ano, vytvoří se te nové hodnoty, ale ty především nahrazují škody. Bez záplav bychom byli mohli už nyní tvořit něco navíc.
Mýtus HDP
Když vysvětlíte první omyl našim „expertům“, zamyslí se nad ním, ale nejspíš vzápětí učiní krok stranou: Dobrá, jsme o kus zpátky, musíme záplatovat škody. Ale zato te porosteme mnohem rychleji! Jen se podívejte na HDP, jak nám začne utěšeně růst!
Ale co to je, ten hrubý domácí produkt, kterým se tolik zaklínají? Velmi zhruba řečeno, HDP udává, jak moc jsme se v daném roce museli ve svém živobytí otáčet, kolik nového jsme vyrobili. Jenomže HDP umí zachytit převážně jen ty činnosti, které prošly trhem, které někdo někomu zaplatil.
Představme si rodinu, kde tatínek vydělává a maminka je doma s dětmi, stará se o domácnost. V HDP se to neprojeví, ale je snad její život neproduktivní? Je snad proto chudší, méně šastný? A k tomu si tato rodina ještě pěstuje na zahrádce zeleninu. To také neovlivní HDP, ale mají si snad zeleninu kupovat jen kvůli tomu, aby HDP vzrostl?
Když přijde povodeň a zničí naší rodině celý majetek, najednou se musí všichni začít víc otáčet. Teď už jdou vydělávat oba rodiče, jen proto, aby se jejich životní úroveň aspoň trochu vzpamatovala. Množství „neproduktivního“ volného času jim radikálně ubylo. (Na kontaminovanou zahrádku mohou rovnou zapomenout.) A hleďme, velikost HDP nám díky tomu pěkně poskočila!
Bylo však tohle cílem naší rodiny? Jsou snad teď šťastnější, když musejí více pracovat? Zvýšil se snad tím jejich blahobyt? Kdyby tomu tak bylo, tak není nic jednoduššího než si nechat každých pár let smést povodní dům, abychom měli co dělat.
Pravda o povodních
Nedejme se balamutit od „expertů“. Žádná katastrofa, žádné ničení nemůže hospodářství samo o sobě pomoci. Jenom nám přinese víc práce. A kromě toho malé poučení: „růst HDP“ není žádné zaklínadlo, žádné dobro o sobě, žádný nebeský cíl. Hrubý domácí produkt je pouze odborný termín s omezenou vypovídací schopností. Za jeho růstem se mohou skrývat jak věci dobré (vyšší produktivita práce, nové technologie), tak věci zlé (pohromy, jejichž následky musíme pracně odstraňovat). S naším štěstím a s kvalitou našeho života proto nijak přímo nesouvisí.
