Život je riskantní záležitost. Je neustále plný rizik a nejistoty. Kolísají ceny, mění se finanční situace, jsme vystavováni náhodným tragickým ztrátám – aktuálně povodním – krádežím, loupežím, požárům, větrným bouřím, ale také nemocím, úrazům a epidemiím. Postupně vstřebala nejistotu do svých kalkulací v podobě pojištění i ekonomika. Jak jsme ji ale do svých úvah vstřebali my? Nic moc, zdá se.
Nám se přece nemůže nic stát. A když už se stane, pojištění je přece tak drahé, tak musí pomoci stát. Starší generace jsou přesvědčeny, že se o nás musí postarat stát. Mladší generace vidí naštěstí situaci jinak. Konkrétně svůj postoj nedávno vyjádřil na stránkách několika deníků jeden mladý student: „Jestliže člověk, přijde v důsledku povodně o dům, který neměl pojištěn, je to pouze jeho chyba, nikoli chyba celé společnosti.“ Ano, proč má stát vydávat spousty peněz a riskovat životy záchranářů a hasičů na „dodatečnou“ evakuaci lidí, kteří se v prvních okamžicích (rozhodují se přece svobodně!) odmítli evakuovat?
K největší chybě, podlé mého soudu, došlo v první polovině devadesátých let. Stavělo se tenkrát na vzletných heslech a zbožňování – mnohdy jen tak zvaných – liberálních idolů. Škoda, že jsme při tom vzhlížení – k městu a světu – zapomněli na domácí velikány. Konkrétně na profesora Karla Engliše. Ten říkal: můžeme žít ve společnosti, která se za nás o všechno postará, ovšem my se jí musíme na oplátku zavázat totální poslušností. To tady bylo a na počátku devadesátých let jsme takové uspořádání odmítli. Pokud si ale budeme přát žít svobodně ve svobodné zemi – a tak jsme se rozhodli před deseti lety – pak se musíme starat sami o sebe. Například si dobře pojistit dům či byt proti povodním.
Stát nevydává (přesněji neměl by!) právní normy proto, aby lidi šikanoval a omezoval jejich práva (když jim nařizuje nebo doporučuje evakuaci), ale proto, slovy K. Engliše, „aby lidé, jdouce za svými cíli do sebe nevráželi a tím nezmenšovali svou volnost a pohyb.“ K. Engliš odmítal švejkovské: Pořádek je pro neschopné, schopní si poradí sami. Naopak. Věřil v jiné přísloví: Pořádek dělá přátele. Kdo ví, kterému přísloví byla dána přednost při pravidelné kontrole, údržbě a v poslední fázi i při konkrétním postupu v období bezprostředně před nástupem velké vody v nedobytném a nezaplavitelném metru!?
Spojené státy a Velká Británie se na pomyslné úsečce „levice – pravice“ bezpochyby pohybují blízko jejího pravého konce. Ale kde jsme my? Když přijdou povodně a my jsme v minulosti „chytře“ šetřili na pojištění křičíme: Stát nám musí pomoci! Když jsme přišli o peníze v kampeličce v naivní touze předvést sousedovi, jací jsme kabrňáci, křičeli jsme – a ne marně – také. Ovšem když si chceme užívat slastí života, často na úkor ostatních, například na nepovolené (?) technoparty, chceme být najednou svobodní a volní. Jak to tedy je? Brzy uvidíme. Před námi jsou komunální volby. Který opravdu pravicový politik se dokáže postavit před své voliče a naplno jim říci: „Nestarali jste se o svůj majetek, nedostanete po povodních od státu nic!“
Ale zpět k povodním. Zatímco počasí rizika vytváří, pojištění je pomáhá rozptylovat. Když vlastník domku platí pojištění proti povodni, jako by se sázel s pojišovnou o to, zda dům voda odnese, nebo ne. Jestliže dům voda neodnese – a to je, navzdory nedávným povodním, velice pravděpodobné – vlastníci přicházejí o pojistné (sázku). Jestliže ale dům spadne, pojišovna musí vlastníkům uhradit dohodnutou část škody (vyplatit výhru). Funkcí pojišovací společnosti je tedy rozptylovat rizika. Naplňuje ji společným sdílením mnoha různých rizik (statisíců domů, nebo životů, nebo automobilů, nebo továren, nebo kanceláří, nebo hotelů). Co je nepředvídatelné a náhodné pro jednotlivce, to je dobře předvídatelné a zákonité pro celek.
Jenže šedá je teorie a zelený je strom života. Při ničivých záplavách na Moravě v roce 1997 měla k uzavřenému majetkovému pojištění sjednáno pojištění i na krytí rizik povodně pouze necelá pětina (!) domácností. V roce 1998 se podle průzkumů jejich počet zvýšil jenom o tři procenta! Prý další povodně budou až za sto let. Brzy uvidíme jak tomu bylo po pěti letech v Čechách. Donutila přírodní katastrofa z doby před pěti lety lidi ke změně přístupu k pojištění, nebo ne (protože se o nás opět postará stát)?
