Americký prezident John F. Kennedy v roce 1961 zahájil prezidentským nařízením č. 10925 program „posílení menšin“ (affirmative action). Program definoval jako „aktivity veřejných i soukromých subjektů zaměřené na vyrovnání příležitostí při zaměstnávání a přijímání uchazečů z historicky znevýhodněných skupin tím, že budou brány v úvahu ty charakteristiky a vlastnosti uchazečů, na jejichž základě je jim dosud rovné zacházení upíráno.“1
Na první pohled se taková politika jeví jako dobře míněná a záslužná cesta k napravení křivd. Cílem těchto opatření je dosáhnout zlepšení. Nicméně zavádění této politiky do praxe obsahuje zjevný a těžko řešitelný rozpor. Aby vláda odškodnila jednu skupinu, navrhuje připravit o svobodu ostatní. Konkrétně např. zaměstnavatelé budou omezeni ve svobodě zaměstnat kohokoliv si zaměstnat přejí a mnozí uchazeči o zaměstnání či studium budou znevýhodňováni jen na základě pohlaví či rasy.
Diskriminace menšin pouze na základě barvy pleti nebo etnického původu je hloupost, nicméně naším právem jakožto svobodných jedinců je mít jakékoliv názory či předsudky. Hájíme-li svobodu názoru, musíme konzistentně hájit i právo zaměstnavatelů zaměstnat lidi na základě libovolně zvolených vlastností. Pokud má zaměstnavatel hlubokou averzi řekněme vůči lidem s hnědýma očima a podle toho se řídí při hledání nových zaměstnanců, bylo by poškozením jeho práv, pokud by byl nucen zaměstnávat lidi s hnědýma očima. Běžně existuje i nepotismus – majitel soukromé banky třeba raději zaměstná bratrance než jiného – byť kvalifikovanějšího – uchazeče, který nepatří do rodiny.2 Měl by být takový člověk trestán na základě zákona? Jasná odpověď zní ne. Alespoň pokud ctíme právo na svobodné sdružování. Zákony, které znemožňují lidem uzavírat smlouvy s jinými libovolnými osobami, jsou pošlapáním svobody sdružování. Toto právo máme málem za svaté v oblastech jako je výběr přátel, výběr partnera či manželství. Nikdo nemá zákonnou povinnost nehledět na barvu pleti či pohlaví při uzavírání manželství. Jestliže je pozitivní diskriminace tak morální a správnou politikou, proč ani její největší zastánci nechtějí její rozšíření do těchto osobních oblastí?
Cena za diskriminaci
Tržní mechanismus přirozeně eliminuje diskriminaci. Na volném trhu je úspěšnější takový kontrakt mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, který zohledňuje jen dovednost a produktivitu. Jak napsal ekonom Thomas Sowell, „konkurence na trhu je příčinou toho, že za diskriminaci se platí; trh proto vede k omezování diskriminace, byť ji nemusí eliminovat úplně.“3
Sowell tím míní, že na konkurenčním trhu to není jen diskriminovaná osoba, kdo je poškozen. Pokud zaměstnavatel odmítá zaměstnávat černochy jen na základě jejich barvy pleti a raději zaměstnává méně kvalifikované bílé pracovníky, pak jeho konkurent, který bude zaměstnávat pracovníky na základě jejich produktivity, bude mít levnější a výkonnější pracovní sílu a bude prosperovat lépe než rasistická firma. Když si i další firmy uvědomí, že mohou prosperovat lépe než rasistická firma tím, že budou najímat pracovníky podle jejich produktivity, bude nakonec rasistická firma vytlačena z trhu a skončí krachem. Tímto způsobem volný trh obsahuje jasnou motivaci nediskriminovat na základě rasy.
Klasickým příkladem je najmutí Jackieho Robinsona klubem Brooklyn Dodgers v roce 1947. Dokud baseballové kluby dobrovolně odmítaly najímat černé hráče, zříkaly se tak velkého segmentu talentovaných hráčů. Když se Dodgers obrátili na tento segment pracovního trhu, „…získali konkurenční výhodu a tomu si ostatní týmy nemohly dovolit čelit donekonečna.“4 Kdyby ostatní týmy pokračovaly ve své diskriminační praxi, prohrávaly by více a více zápasů a jako firmy v jiném odvětví by je čekal krach.
Uvažujme nyní, jak by se politika pozitivní diskriminace dotkla Národní basketbalové asociace (NBA).5 Dnes existuje volný trh s basketbalovými hráči a většina hráčů NBA jsou černoši. Kdybychom zde nyní začali uplatňovat pozitivní diskriminaci, museli bychom docílit reprezentativního podílu bělochů, Hispánců a Asiatů. Že ani nejradikálnější zastánci pozitivní diskriminace něco takového nechtějí, jen dále ukazuje na jejich intelektuální selhání.
Pokud by vláda požadovala aby se bílým hráčům dostalo preferovaného zacházení kvůli tomu, že jejich podíl v NBA neodpovídá jejich podílu ve společnosti, utrpěla by celková kvalita hry, protože by méně nadaní běloši museli nahradit nadanější černochy jen kvůli barvě pleti. Fanoušci by určitě nebyli rádi, že za své vstupné uvidí méně kvalitní hru, než jaká by byla výsledkem volného trhu, který na parket směruje nejproduktivnější hráče. Opatření by nakonec vedlo i k poklesu prodeje vstupenek a diváci by se orientovali na substituty, konkrétně na jiné formy zábavy.
Pozitivní diskriminaci by měli odmítnout všichni občané bez ohledu na svou rasu. Pozitivní diskriminace je nespravedlivá k bílým, kterým omezuje možnost volby. Pro menšiny představuje políček do tváře – znamená institucionalizaci předpokladu, že jejich barva pleti implikuje nutnost podpory státu. Jen umocňuje zavedené stereotypy a rasové příkopy zbytečně prohlubuje. Pozitivní diskriminace jen zvyšuje pohrdání příslušníky menšin na pracovišti, protože zavádí pochyby, zda kolega dostal práci opravdu zaslouženě. Pozitivní diskriminace je přímým útokem na hrdost pracovníka z řad menšiny, který se ke své práci tvrdě propracoval a čestně si ji zasloužil.6 Pozitivní diskriminace snižuje motivace ke zvyšování kvalifikace – nač investovat čas do sebevzdělávání a sebezdokonalování, když stačí preferovaná barva kůže.
Pozitivní diskriminace je nemravná politika, která musí skončit. Naproti tomu je třeba legalizovat stav, kdy je každý posuzován bez ohledu na barvu pleti. V takové „barvoslepé“ společnosti by volný trh zajistil rovnost v tom smyslu, že lidé by byli posuzováni podle svých schopností a kvalifikace a nikoliv podle irelevantních uměle zavedených charakteristik.7 V tomto smyslu, i když ne každý člen společnosti musí na trhu stejnou měrou uspět, bude každý čelit úspěchům a neúspěchům na základě osobních zásluh a bude mu zaručena rovná příležitost v nejčistším smyslu slova. Samozřejmě, že když se soukromé osoby, skupiny či jednotlivci, rozhodnou aplikovat pozitivní diskriminaci (ale i tu diskriminaci, proti níž je dnešní legislativa zaměřena), měli by mít tuto svobodu sdružování zaručenou.8 V tomto článku jsme argumentovali proti vládní diskriminaci, což něco docela jiného než dobrovolné uzavírání smluv mezi soukromými subjekty.
