Také dáváte svým příbuzným pod stromeček dálniční známku? Pokud tak učiníte i letos, měli byste ke známce přibalit i pokyn, aby její nový majitel neodkládal vylepení na poslední den v lednu jako obvykle, ale umístil ji na přední sklo svého vozu nejlépe ihned. Dálniční známky pro rok 2006 totiž nebudou jako vždy platit i v lednu roku 2007, ale končí svou platnost k prvnímu dni nového roku. Kdosi to vymyslel, parlament odhlasoval, nedá se svítit. Tedy spíše jezdit.
Ač se to může jevit jako drobnost, je tato situace ve skutečnosti krásnou ukázkou toho, jak stát funguje. Co by se asi tak stalo, kdyby dálnice provozoval soukromý podnikatel, na jaře prodal dálniční známky s platností do ledna příštího roku a na podzim všem s úsměvem oznámil „všechno je jinak, v lednu už vás s touhle starou nálepkou na svou dálnici nepustím?“ No zřejmě by měl okamžitě na krku pěknou řádku žalob a je vcelku bez pochyb, že by případný soudní spor hladce prohrál. Koupí dálniční známky totiž podnikatel uzavřel smlouvu s uživatelem cesty s tím, že jej nechá využívat svou dálnici po dojednanou dobu. A nikdo nemůže jen tak jednostranně změnit smluvní ustanovení.
Moment – nikdo? Pro stát to viditelně neplatí. Jeho zástupci mohou kdykoliv odhlasovat změnu jakékoliv služby poskytované obyvatelům. Stejně jako se to nyní stalo s dálničními známkami. Zásadní problém je však v tom, že existence rozvinutých společenských vazeb v rámci státu stojí a padá s něčím, co se nazývá „právní jistota“. Když uzavírá odběratel s dodavatelem smlouvu, musí vědět, že opravdu dostane zboží, za nějž platí. V rozvinuté ekonomice totiž většina obchodů probíhá v dlouhém časovém období. Je tedy nezbytné mít jakousi jistotu toho, že opravdu obě strany splní to, k čemu se ve smlouvě zavázaly. Soukromý sektor tuto jistotu zajišťuje s pomocí pokut za nedodržení smluv, případně ve spolupráci se soudy.
V případě státu je však potřeba něco jiného, neboť stát nefunguje na principu explicitních smluv. V případě státu je nutné, aby existovala jistota práva. Jinými slovy, aby se neschvalovaly zákony, které budou zpětně měnit pravidla či obchody a dohody uzavřené v minulosti. Jenže to je právě něco, co se děje dnes a denně – případ dálničních známek je jen jedním z mnoha. A není proto divu, že různí lidé korumpují politiky, aby z těchto neustálých změn vyšli právě oni co možná nejlépe.
Nicméně tento problém se dotýká samotných základů státu. Jedním ze stále ještě velmi rozšířených konceptů vzniku státu je koncept tzv. společenské smlouvy. Jeho přívrženci nám tvrdí, že při vzniku státu uzavřeli lidé s jeho zástupci smlouvu, kde se zavázali, že budou dodržovat jistá pravidla výměnou za služby, které jim stát poskytne. Vztah občan-stát tedy prý není donucením, jak se liberálové mylně domnívají, ale oboustranným souhlasem. Pěkný pokus. Ale přihlaste se vy, kdo byste takovou smlouvu podepsali. Smlouvu, ve které se píše:
„Převádím do rukou entity zvané stát pravomoc uvalit na mě jakákoliv pravidla a žádat ode mne jakkoliv velké oběti, ať už peněžní (daně) nebo i fyzické (vojna). Na oplátku požaduji po státu, aby mi dodal služby, jaké si sám zvolí, a sice v kvalitě a množství, jaké uzná za vhodné. Jo a abych nezapomněl – jednou za několik let si vymiňuji mít možnost dát svůj zcela bezvýznamný hlas těm, u nichž budu mít pocit, že mě budou nejméně okrádat.“
Použiji slova svého učitele zeměpisu, který s oblibou říkával „nevidím les paží vztyčených!“ A já se ani nedivím. Sám jsem pro jistotu schoval ruce pod stůl, aby si někdo nemyslel, že se hlásím. A je to právě z toho důvodu, že pánové zákonodárci nám mohou předepsat cokoliv, co uznají za vhodné. A kdo bude tvrdit že ne, tak lže. Nebo jezdí s neplatnou dálniční známkou…
