Stát vytvoří regulaci. Například stanoví minimální mzdu, jejíž výše způsobí, že se někteří méně produktivní zaměstnanci stanou nezaměstnanými. Nebo v rámci boje proti rasismu a xenofobii zakáže cizincům konkurovat místním na trhu práce (jak si ve svém komentáři v §2 povšiml Martin Froněk). Nebo například uvalí na zaměstnance tak vysoké daně, že se mu zkrátka vůbec nevyplatí pracovat – abych mohl dostat čistou mzdu 15,5 tisíce, musím pro zaměstnavatele vyprodukovat hodnotu alespoň ve výši 27 000 Kč, neboť oněch více než 10 tisíc spolkne státní kasa. A vymysleli bychom celou řadu dalších příkladů, kdy stát vytváří překážky na trhu práce.
Člověk je však tvor inteligentní, zejména když mu jde o jeho vlastní blaho. Mnozí se nechtějí nechat státem zastavit, a tak obcházejí, přeskakují a podlézají byrokraty stvořené překážky. Zkrátka pracují načerno. Co se ale stane, když se některá z již existujících regulací ukáže být nefunkční? Jak politikové zareagují, když zjistí, že lidé našli způsob, jak se vyhnout připraveným nášlapným minám? Správně, položí další. A rovnou dvakrát tolik, aby ani myška neproklouzla!
Jak nás informuje MF Dnes,
práce načerno, za kterou teď hrozí jen pokuty nebo odebrání sociálních dávek, by se brzy mohla stát trestným činem. A to se všemi důsledky včetně toho, že člověk bude mít záznam v rejstříku trestů.
Na návrhu, aby se práce načerno stala „zločinem“, se už shodlo několik ministrů Topolánkovy vlády.
„Několik ministrů naší nové pravicové Topolánkovy vlády?“ chtělo by se zeptat v parafrázi slavné scény s elektrickou troubou v Pelíškách. Jak ale Mises ukazuje, není se čemu divit. Chce-li intervencionistický stát regulovat lidské aktivity, povede to nezbytně k tomu, že se budou kupit další a další regulace. Lidé mají totiž vrozenou potřebu obcházet blbé zákony. A je zcela nedůležité, jestli ty zákony podepsala pravá nebo levá ruka. Ruce vždycky dělají to, co jim mozek poručí. A mozkem je v dnešním světě sociálních států nutnost zachovat intervencionistický stát v jeho skvělé velikosti.
Ono by to totiž šlo i opačně: snížit daně, zrušit (nebo omezit) státní sociální a penzijní systém s tím, že kdo nespoří, nic nedostane (nebo dostane jen jakési nezbytné minimum), atd. A bylo by po problému. Neexistovala by práce načerno nebo nabílo. Kdo by pracoval, měl by, kdo by nepracoval, neměl. Problém černého pasažéra by se rázem rozplynul. A s ním i nutnost kriminalizovat ty, kteří chtějí pracovat, ale stát jim to neumožňuje.
Mimochodem, odbory opět potvrdily, že hlavním důvodem jejich existence a cílem jejich snažení je násilné omezování nabídky práce:
Nový paragraf postihující práci načerno má zřejmě velkou šanci, že u politiků projde. Souhlasí s ním i odboráři. „Podpořili bychom to,“ říká odborářský boss Milan Štěch.
Aby ne. Vždyť čím méně dostupných zaměstnanců, tím vyšší budou mzdy. A nejvyšší budou mzdy těch dobře organizovaných odborářů.
