Prodejem Unipetrolu si Špidlova vláda odškrtla první velkou normální privatizaci
Za třináct miliard korun prodala vláda minulý týden 63% státní podíl v Unipetrolu polskému petrochemickému koncernu PKN. Firma předtím podepsala dohodu o spolupráci s Agrofertem Andreje Babiše a také americkým Conocem. Jelikož se jedná o stejné uskupení, které o Unipetrol usilovalo už v první nepovedené privatizaci před dvěma a půl lety, srovnání obou dějství se přímo nabízí.
Rozdělme to
V prosinci 2001 se ještě Zemanův kabinet rozhodl prodat Unipetrol Agrofertu, ačkoli jeho nabídka, zhruba 11,7 miliard, byla výrazně nižší než ta od konkurenčního Rotch Energy – nabízelo o tři miliardy více. Babiš však později požadoval snížení kupní ceny Unipetrolu fixované v eurech, která v té době činila pouze 10,8 miliardy. Z tohoto pohledu tedy zmíněných 13 miliard vypadá jako úspěch. Jenomže je to trochu komplikovanější: obě privatizace nejsou tak úplně totožné.
První odlišností jsou privatizační podmínky. V roce 2001 byli zájemci o privatizaci zavázáni nedělit v případě úspěchu Unipetrol po dobu deseti let a dodržení této povinnosti jistily vysoké smluvní pokuty. Tentokrát nejsou stanoveny podmínky žádné a už jenom tento rozdíl by měl cenu Unipetrolu zvyšovat. Druhým a daleko podstatnějším rozdílem je fakt, že spolu s Unipetrolem se prodávají i závazky jeho dceřiných společností, například Spolany nebo Parama, vůči České konsolidační agentuře (ČKA) v nominální hodnotě 3,8 miliardy.
Celkovou sumu nabízenou Poláky je tak pro srovnání výsledku nutné rozdělit na část zaplacenou za Unipetrol, a pak za pohledávky České konsolidační agentury. PKN to také tak formálně učinil: za Unipetrol jako takový nabídl 11,3 miliardy a za pohledávky 1,7 miliardy. Cena za Unipetrol se pak zdá stejná jako při prvním pokusu jej prodat. Jenže z ekonomického hlediska je takové dělení zavádějící. Závazky Unipetrolu vůči ČKA jsou na rozdíl od většiny ostatních dluhopisů poměrně kvalitní, neboť se jedná o dluhy velmi dobře úročené, pravidelně splácené a dobře zajištěné – zejména nemovitostmi – pro případ budoucích problémů. Při vší nevýkonnosti Unipetrolu jde o pohledávky, u nichž se tržní cena blíží jejich nominální hodnotě. Pokud by se prodávaly samostatně, pak by cena byla rozhodně vyšší než Poláky nabídnutých 1,7 miliardy, což odpovídá jen 45 % jejich nominální hodnoty.
Pokud bychom uvažovali jako reálnou hodnotu dluhopisů cenu velmi blízkou jejich nominální hodnotě (3,8 miliardy), pak by cena nabídnutá za Unipetrol činila zhruba 9,3 miliardy, neboli asi o 1,5 miliardy méně než posledně. Mimochodem: zhruba o tolik chtěl tehdy slevit Babiš.
Je vůbec zajímavé, proč PKN rozepsal svoji nabídku zrovna tak, že podhodnotil cenu dluhopisů a nadsadil hodnotu Unipetrolu. Pro koncern to totiž může mít nepříjemný následek. Po nákupu většinového podílu od vlády budou muset Poláci provést veřejnou nabídku na odkup podílů minoritních akcionářů. Cena této nabídky vychází ze znaleckého posudku schváleného Komisí pro cenné papíry, který z logiky věci bere v úvahu i cenu dosaženou při privatizaci. Podle rozpisu tedy 11,3 miliardy, to jest zhruba o dvacet korun na akcii více, než kdyby PKN za dluhopisy nabídl cenu odpovídající jejich nominální hodnotě. Posudek se samozřejmě může od ceny nabídnuté v privatizaci lišit (maximálně však o 15 %), ale rozdíl musí být dobře odůvodněn (a schválen Komisí pro cenné papíry). A takové, byť možná logické odchýlení ceny pro minoritní akcionáře od té privatizační by nebylo zrovna nejlepším vstupem nového vlastníka do firmy. Odpověď na otázku, proč bylo nutné nabídku za Unipetrol takto rozepisovat, Poláci zatím nenabídli. Možná se přece jen obávali reakce minoritních akcionářů.
Dluhy se ztratí
Navíc je zde ještě druhá strana transakce – tentokrát Česká konsolidační agentura. Problémem ČKA je rozdíl mezi cenou, za kterou pohledávky od bank nebo jiných subjektů nakupovala, a jejich reálnou hodnotou. Zpravidla se jedná o zlomky procent a z toho vyplývají její ztráty, které musí hradit daňoví poplatníci. Prodej tak kvalitních pohledávek, jakými jsou ty Unipetrolu, za 45 % nominální hodnoty by teoreticky mohl být napadnutelný jako transakce odporující povinnosti spravovat svěřený majetek s péčí řádného hospodáře a vedení ČKA by za to mohlo být postiženo. Ani zdaleka by se však nejednalo o první transakci agentury, kdy prodává aktiva hluboko pod tržní cenou, a zatím nikdo nebyl hnán k odpovědnosti.
Na rozdíl od ČKA a polského koncernu je pro vládu uvedené rozdělení kupní ceny Unipetrolu výhodné: v médiích se může chlubit slušnou prodejní cenou, účetní ztráta agentury z tohoto obchodu – tedy přes dvě miliardy – se bez problému schová a zaplacena bude až v době, kdy současní ministři už na svých místech dávnou nebudou.
Nicméně přiznejme jedno: Unipetrol se sice prodává stejné skupině jako posledně a za méně peněz, ale aspoň se konečně prodá. S ohledem na kvalitu a průběh minulých privatizací této vlády se jedná o výrazný posun k lepšímu.
A ještě jedna poznámka: pokud se polský PKN skutečně stane novým majitelem Unipetrolu, vznikne v dohledné době ve střední Evropě nový petrochemický gigant. PKN totiž vyjednává o fúzi s maďarským MOL, který už ovládá slovenský Slovnaft a chorvatský INA. Kdyby byl Unipetrol privatizován nejméně o deset let dřív, možná by byl tím, kdo takovou konsolidaci provádí, a nikoli jen jejím méně významným doplňkem.
