K následující glose mne inspirovala diskuse pod poznámkami Bryana Caplana k druhé kapitole z Rothbardovy knihy For a New Liberty – The Libertarian Manifesto (.pdf), konkrétně komentář člověka, jenž užívá nick Kurbla:
Rothbard: „Každého, kdo skutečně věří tomu, že občané platí daně „dobrovolně“, vyzývám k tomu, aby odmítl platit daně a bedlivě si poté povšiml, co se mu přihodí.“
[Kurbla] Placení daní je podobné jako placení v hotelu za služby, které člověk využil. Pokud se vám to nelíbí, opusťte prostě onen hotel (stát) a nebudete pak povinni platit za tyto služby.“
Představme si, že sedlák Jakub pokojně hospodaří na svém statku. Když tu na jeho vrata zabuší jakési pochybné individuum a vyzve jej k tomu, aby sedlák buď odevzdal hroudu zlata, anebo se vystěhoval ze svého statku a odešel do vyhnanství. V takovém případě bychom si zajisté především kladli otázku, zda dotyčný výběrčí vůbec smí legitimně postavit sedláka před volbu: zaplať, nebo opusť svůj statek! To samé ovšem platí, když podobný požadavek vysloví jménem „demokratické většiny“ např. nějaký úředník. Klíčové je, zda, popř. za jakých předpokladů jsou zákony odhlasované většinou obyvatel žijících na daném území morálně závazné i pro ty, kdo byli přehlasováni anebo vůbec nehlasovali.
Patrně se shodneme na tom, že existující státy (včetně „demokratických států“) nebyly zřízeny na základě výslovného souhlasu všech obyvatel žijících na dotyčném teritoriu (přičemž tato neexistence jednomyslného výslovného souhlasu nebyla zhojena ani dodatečně). Lze však stát legitimně zřídit jinak než jednomyslně? Představme si, že na určitém území samostatně hospodaří 100 sedláků, kteří nejsou podřízeni žádné politické moci. Později však někteří z nich pojmou geniální nápad, a sice že by bylo báječné, kdyby se všichni sedláci na daném území začlenili do jednoho politického společenství a zřidili si svůj vlastní stát. Při hlasování však tento návrh získá podporu pouze těsné většiny 51 sedláků. Z jakého titulu by tato většina mohla legitimně uplatňovat svou moc i vůči těm sedlákům, kteří hlasovali proti zřízení státu, anebo hlasování ignorovali?
Mnozí autoři se pokoušejí odvodit legitimitu „vlády většiny“ z jakési implicitní společenské smlouvy. Implicitní souhlas „ovládaných“ se s oblibou vyvozuje např. z faktu, že dotyčný člověk i nadále zůstává žít na území daného státu. Zde se setkáváme s oním proslulým: buď se podřiď, anebo odejdi jinam! To je ovšem čirý argument kruhem, neboť vychází z toho, že zákonodárce již drží v rukou legitimní pravomoc, na jejímž základě může oprávněně požadovat buď mou poslušnost, anebo emigraci. Jenže právě legitimita pravomoci onoho zákonodárce nad mou osobou a majetkem přece měla být odvozena z faktu, že i nadále setrvávám na onom území! Ilustrujme tuto problematiku s pomocí analogie, kterou použil Randy E. Barnett [Restoring the Lost Constitution, str. 17-18]:
„Dejme tomu, že k Vám přijdu na návštěvu a budu požadovat, abyste se mi přísahou zavázal, že budete poslouchat mé rozkazy. Poté, co požadovanou přísahu odmítnete učinit, začnu tvrdit, že Váš dům patří mně a nařídím Vám, abyste opustil tuto zemi. Takové počínání byste nepochybně vnímali jako absurdní. Já přece nemám právo po Vás požadovat přísahu poslušnosti a vy jste tudíž plně oprávněn mě ignorovat. Odmítnete-li mi odpřisáhnout poslušnost, žádným způsobem Vás to nezavazuje k opuštění země. (…) Nedal jste souhlas s mou pravomocí nad Vámi, a tak nemám žádné právo požadovat po Vás, abyste mi buď přísahal poslušnost, anebo opustil tuto zemi – ledaže by ovšem Vaše pravomoc nade mnou byla odvozena z něčeho jiného než z mého souhlasu.“
Na věci se v principu nic nemění, ani když si do výše uvedeného příkladu dosadíme „stát“, resp. „demokratickou většinu“.
