Přestože v roce 2000 zaznamenala česká ekonomika nejrychlejší hospodářský růst za poslední tři roky, tak se v konkurzu ocitlo největší množství firem od roku 1991. Tuto skutečnost nelze v našich podmínkách považovat za negativní. Spíše naopak. Věřme, že nesmělé hospodářské oživení v loňském roce doprovázené rostoucím počtem bankrotujících podniků, se stane základem pro pozitivní strukturální změny v naší ekonomice. Přímým důsledkem tohoto procesu by měl být vznik nových firem na zelené louce podnikajících v oblasti služeb a vyspělých technologií. Nové firmy nejen vytvářejí nabídku nových pracovních míst a tím přispívají k snižování míry nezaměstnanosti, ale také napomáhají růstu produktivity a konkurenční schopnosti ekonomiky. Bankrot v ekonomice není identický s biologickou smrtí, jíž podle materialistů všechno nenávratně končí nebo podle idealistů končí a začíná, ovšem v jiném řádu. Bankrot firmy je přirozené ukončení podnikatelské činnosti, které zároveň uvolňuje produktivní síly (zaměstnance, budovy, zařízení, technologie, patenty apod.), aby mohly být použity k jinému účelu. Ten nemusí být nezbytně spojen ani s rozdílnou formou, ani s vyšší kvalitou, ba ani s větším rozsahem. Klidně se může jednat o pouhou změnu názvu firmy.
Možnost výstupu firmy z odvětví podnikání je z ekonomického hlediska stejně významná jako možnost vstupu do odvětví. Pokud klesá poptávka po vyráběném zboží a poskytovaných službách firmy, která díky klesajícím tržbám není schopna plnit své závazky vůči svým obchodním partnerům, např. dodavatelům energií, polotovarů a jiných statků, ztrácí firma platební schopnost. Za těchto okolností lze předpokládat, že firma není sto v určených termínech platit mzdy zaměstnancům či odvádět státu dávky povinného pojistného a daně. Firma se stává nesolventní. Dobře fungující tržní systém by měl takové firmě neprodleně umožnit hladký výstup z odvětví. Nestane-li se tak, dostávají se do ohrožení samotné základy tržní ekonomiky, neboť platební neschopnost se šíří jako kapénková infekce, přeskakuje z jedné firmy na druhou. Mnohé firmy se dostávají do platební neschopnosti bez svého prvotního zavinění. Ekonomikou se šíří tzv. druhotná platební neschopnost, která znemožňuje plnění dobrovolných kontraktů a zpochybňuje racionalitu samotné tržní ekonomiky. Tržní ekonomika bez dodržování a vynucování smluv se mění na chaos a anarchii.
Hladký výstup z odvětví předpokládá takovou legislativní úpravu, která by motivovala vlastníky společnosti, která začíná pociťovat platební potíže, aby sami ukončili svou neúspěšnou podnikatelskou činnost. Jednou z obvyklých právních forem ukončení podnikání je podání návrhu na konkurz a vyrovnání. Podnikatel odpovědný ke svému majetku ví, že jakmile uhradí své závazky z dosavadního podnikání, měl by zbývající majetek co nejrychleji přeměnit do takové formy, která by mu umožnila jej co nejefektivněji zhodnocovat. Úspěšnost zhodnocení lze měřit pouze ziskem. To znamená, že neefektivně využívaný majetek je zapotřebí prodat a přeměnit v peníze. Za utržené peníze podnikatel nakoupí nové zařízení, najme nové zaměstnance a pravděpodobně změní předmět podnikání. Rychlý výstup a snadný vstup do odvětví jsou pro podnikatele nezbytné podmínky, aby mohli pružně reagovat na měnící se přání spotřebitelů, a tím přispívat k jejich spokojenosti. Takové podmínky jsou nezbytné pro efektivní strukturální změny v hospodářství a vytvářejí základ pro dlouhodobý dynamický růst ekonomiky a zdravý vývoj makroekonomických veličin.
K dvanácté novele zákona o konkurzu a vyrovnání
Očekává se, že v pořadí již dvanáctá novela zákona o konkurzu a vyrovnání od roku 1991 přispěje k razantnějšímu vyčištění trhu od zadlužených a nesolventních podniků. Tato novela vytváří podmínky pro urychlení uvolňování výrobních zdrojů dosud vázaných v zadlužených a nesolventních firmách, které nemají šanci získat úvěr na potřebný rozvoj, přičemž jejich věřitelé nejsou sto je „poslat“ do konkurzního řízení. Novela rovněž snižuje rizika hrozící z konkurzů pro věřitele. Mimo jiné také tím, že napomáhá zrovnoprávnění věřitelů. Stát se stal věřitelem jako každý jiný a není už přednostně uspokojován před ostatními věřiteli. Prioritní postavení při uspokojování pohledávek zůstalo zachováno pouze zaměstnancům.
Dřívější nechuť věřitelů podávat návrhy na konkurz byla dána jejich obavou z arbitrárního jednání správců konkurzní podstaty. Novela posílila pozici konkurzních věřitelů tím, že mají možnost podat návrh na zbavení funkce správce konkurzní podstaty. Rovněž institut předběžného správce, který je oprávněn požadovat součinnost od tzv. třetích osob, jimiž jsou státní orgány včetně Policie ČR, pošty, banky apod., přispívá k urychlení počáteční fáze konkurzního řízení a snižuje míru nejistoty konkurzních věřitelů.
Významným pozitivem novely jsou nové podmínky, které stimulují a nutí dlužníka, aby sám na sebe podal včas návrh na prohlášení konkurzu nebo na vyrovnání. K tomu přispělo zvýšení trestní odpovědnosti dlužníka a konkurzního správce.
I když novela zvyšuje kontrolní pravomoci věřitelů, tak jejich pozice zůstává nadále slabá ve vztahu ke správcům konkurzní podstaty a obchodním soudcům. Tato záležitost patrně zůstane hlavním předmětem zájmu následujících novel.
Přetrvávající slabinou zákona o konkurzu a vyrovnání je absence prevence proti hrozící platební neschopnosti. Vedle dlužníka by také věřitel měl mít právo na prohlášení konkurzu z důvodu platební neschopnosti. Smyslem prevence je zabránit dlužníkovi uzavírat nové kontrakty, z nichž budou vyplývat další závazky, kterým nebude schopen dostát.
Požadované účinnosti novely brání procesní úpravy. Především se jedná o stanovení procedury konkurzního řízení. Absence explicitních pravidel postupu včetně závazných termínů vytváří prostor pro libovůli, neúměrně prodlužuje proces a odkládá rozhodnutí.
Přes uvedené nedostatky došlo v roce 2000 k zřejmému růstu počtu podaných konkurzů a co je potěšitelné i k růstu podílu konkurzů prohlášených (viz tabulka), přestože novela nabyla účinnosti až od 1. května 2000. Zdá se, že její přijetí zvýšilo průchodnost a vynutitelnost práva v procesu konkurzu a vyrovnání.
Too big to fail
Příliš velké, aby mohly padnout. Toto heslo se týká významných podniků s velkým počtem zaměstnanců a neopominutelným regionálním významem. Svou existencí, byť ztrátovou, přispívají regionální zaměstnanosti prostřednictvím zakázek určeným mnoha středním a malým soukromým firmám. Velkých ztrátových podniků s regionální dominancí přežívá v České republice více než bychom před pěti lety očekávali. Většina z nich díky zastaralé struktuře nabídky trvale trpí nedostatkem poptávky po svých produktech. Zdá se, že ani poslední novela zákona o konkurzu a vyrovnání výrazně nepřispěje k ukončení jejich „agónie“. V podstatě ani nemůže. Jde totiž o předlužené podniky, často s významnou majetkovou účastí státu, ale vždy s velkým regionálním významem. To byly hlavní argumenty pro poskytování revolvingových úvěrů v uplynulých letech polostátními či riskantně se chovajícími soukromými bankami.
Obava z velkého nárůstu regionální nezaměstnanosti, popřípadě ztrát příjmů státních fondů z pojistných zaměstnaneckých plateb a povinných odvodů, vede politiky a státní úředníky vymýšlet cokoli, aby udrželi regionální míru nezaměstnanosti na přijatelné úrovni. Vedlejším produktem tohoto je umělé přežívání ztrátových podniků, které svým chováním, velikostí a strukturou připomínají spíše dinosaury ve stojatých vodách socialistické ekonomiky než štiky ve vodních virech kapitalistické konkurence. Proto není divu, že namísto vyhlášení konkurzu na nesolventní Železárny a drátovny Bohumín, jež jsou akciovou společností bez jakékoli státní účastí, se její věřitelé dohodli na soudním vyrovnání. V tomto režimu může firma, která nedostála svým závazkům, nadále fungovat bez bolestivější sankce vůči zodpovědným majitelům, v tomto případě akcionářům.
Co vede věřitele k takové toleranci a porozumění vůči dlužníkovi? Pro jasnou odpověď je nutné rozdělit věřitele podle vlastnického kritéria do dvou skupin.
Je přirozené, že rozhodování firem s převážně státní účastí bude ovlivněno chováním a postoji Ministerstva průmyslu a obchodu. Samozřejmě, že žádný člen statutárního orgánu včetně těch, kteří reprezentují stát nemůže přiznat, že by někdy rozhodoval jinak než ve prospěch akciové společnosti, v jejíž orgánech zasedá. Prokázat takové chování je velmi složité i v tak exemplárních případech, kdy regionální energetické distribuční společnosti, které jsou většinově vlastněny státem, dodávají energie firmám, které jim nemalé částky z minulosti dluží a navíc neskýtají žádnou jistotu o splacení současných dodávek. Zástupci FNM v orgánech takových akciových společností jen zcela výjimečně rozhodují v rozporu se zájmem Ministerstva průmyslu a obchodu, jehož názor je klíčový pro jejich nominaci.
Podobně se chovají manažeři velkých podniků ve věřitelské pozici. Nežádají konkurz a vyrovnání, protože doufají, že pokud by se jimi řízená firma dostala do nesnází, tak vzhledem k jejímu významu by vláda neváhala přispěchat s pomocí. K rozšíření této formy tržně perverzního chování přispěla současná sociálně demokratická vláda, byť vzory tolerančního chování k těmto vyděračským praktikám zájmových skupin položily už Klausovy vlády. Zatímco v té době se většinou jednalo o skrytou pomoc formou měkkých úvěrových podmínek, tak současná vláda vyrukovala s koncepcí přímých subvencí formou revitalizace.
Sen o velké revitalizaci se rozplynul
Robustní projekt pomoci ministra průmyslu Miroslava Grégra pro více než 30 velkých podniků, které se ocitly v problémech charakterizovaných většinou společnou diagnózou – vysokou zadlužeností a platební neschopností, skončil naštěstí dříve než byl zahájen. Namísto toho byl realizován návrh ministra financí Pavla Mertlíka na založení Revitalizační agentury jako nástroje vládní pomoci. Původní záměr, aby se na kapitálu této společnosti podíleli zahraniční investoři, se nepodařilo realizovat. Nenašel se žádný, který by nabídl vlastní finanční zdroje do tak riskantního projektu. Proto veškeré náklady od počátku tohoto projektu nese Konsolidační banka, jejíž bilance je součástí veřejných financí. To znamená, že náklady zprostředkovaně uhradí daňoví poplatníci. Z 9 podniků zařazených do revitalizace mají dva nové majitele (AliaChem a ZPS Zlín), čtyři (Škoda Plzeň, Vítkovice, Tatra, Zetor) podepíší smlouvy o poradenství s nynějším poradcem Revitalizační agentury firmou Lazard & Latona a tři (ČKD Praha Holding, Hutní montáže Ostrava, Spolana) zůstanou nadále v projektu revitalizace. Současná hospodářská kondice těchto firem zdaleka neodpovídá pozitivním očekáváním před 2 lety, zatímco výše současných a budoucích výdajů z veřejných rozpočtů na revitalizaci překoná i negativní očekávání.
Nesystémová podpora velkých
Změnu struktury naší ekonomiky brzdí a růstu konkurenční schopnosti našich firem brání nesystémová národohospodářská opatření naší vlády. Vedle prokazatelného dlouhodobého zvýhodňování velkých firem prostřednictvím bankovních úvěrů těší se velké společnosti i z jiných výhod. Mezi ně patří i investiční pobídky, které zahrnují úlevy daně z příjmu právnických osob na dobu 10 let při vybudování nového závodu či na dobu 5 let (rozšíření výroby) a daňový bonus ve výši prominuté daně, možnost získat povolení na zřízení bezcelního pásma, nulovou celní sazba na dovážené stroje a zařízení, zvláštní granty na vytváření pracovních míst a rekvalifikaci až do výše 200.000 Kč na jedno nově vytvořené pracovní místo a nabídku investičně připravených pozemků.
Tato pravidla, která jsou určena i pro tuzemské investory platí od minimální investice ve výši 10 milionů dolarů (tj. cca 380 milionů Kč). Takto vysoká částka je většinou prohibitivní podmínkou pro domácí investory, takže je využívají pouze zahraniční investoři. Jakkoli hrají zahraniční investice v naší ekonomice pozitivní roli, přinášejí také určitá negativa, o nichž se téměř vůbec nemluví. Týkají se převážně tuzemské konkurence. Investiční pobídky značně snižují náklady firem, čímž umožňují zahraničním firmám vyplácet relativně vyšší mzdy než vyplácí domácí konkurence. Zahraniční firmy tak „vysávají nejlepší mozky a ruce“ z domácích firem. Mnozí občané pochopitelně dávají přednost dobře placenému zaměstnání u zahraniční firmy před rizikem vlastního podnikání. Podle přílivu zahraničního kapitálu v loňském roce do České republiky je vidět, že podmínky pro firmy využívající investiční pobídky jsou atraktivní. Kdyby vláda vytvořila rovné podmínky podnikání pro všechny a nediskriminovala střední a malé tuzemské firmy jako investory a producenty, byl by náš ekonomický růst vyšší a zdravější. Přitom by stačilo podstatně snížit daně z příjmu právnických osob (na 10%), omezit administrativní překážky podnikání a zdržet se neočekávaných arbitrárních zásahů do ekonomiky. Nepochybným výsledkem by byl impozantní růst konkurenceschopnosti našich firem.
