Mnozí lidé si myslí, že chápou, proč domácí ceny rostou v důsledku zavedení cel – domácí výrobci využívají snížené konkurence ke zvýšení cen a zvýšení svých zisků. Toto vysvětlení vypadá cynicky a sofistikovaně a není úplně špatné, ale uniká mu hlubší pravda. Navíc toto „vysvětlení“ vede lidi k názoru, že vhodnou reakcí na zvyšování cen domácími firmami jsou cenové kontroly, což by situaci ještě zhoršilo. Ve skutečnosti cla zvýší domácí ceny i v dokonale konkurenčních odvětvích. Podívejme se proč.
Předpokládejme, že zdaníme dovoz francouzského a italského vína. V důsledku toho vzroste poptávka po kalifornském víně a výrobci v Napě a Sonomě rozšíří výrobu, aby ji uspokojili. Zde je klíčový bod: Rozšíření výroby bez zvýšení nákladů je obtížné, zejména v případě jakéhokoli velké expanze v normálních časech.
Aby mohli výrobci vína v Napě a Sonomě vyrábět více, potřebují více půdy. Nejproduktivnější a nákladově nejefektivnější půda je však již využívána. Expanze nutí producenty k využívání méně vhodné půdy – půdy, která je buď méně produktivní pro výrobu vína, nebo cennější pro jiné účely. Výrobě vína konkuruje produkce olivového oleje, mléka a řemeslných sýrů, luxusní zeleniny, hospodářských zvířat, bydlení, cestovního ruchu a dokonce i geotermální energie (v Sonomě). S rozšiřováním výroby vína se tedy zvyšují náklady, protože se zvyšují náklady obětované příležitosti. S rozšiřováním výroby vína platíme cenu, kterou je nižší produkce jiného zboží a služeb.
Základním důvodem, proč se domácí ceny zvyšují v souvislosti se zavedením cel, je tedy to, že rozšiřující se výroba musí vytlačit jiná využití s vysokou hodnotou. Vyšší peněžní náklady odrážejí náklady obětované příležitosti – hodnotu statků, kterých se společnost vzdává, jako je olivový olej a sýr, aby mohla vyrábět více vína.
A základní důvod, proč je mezinárodní obchod výhodný, spočívá v tom, že zahraniční výrobci jsou ochotni nám poslat víno výměnou za méně zdrojů, než bychom potřebovali k vlastní výrobě vína. Jinak řečeno, máme dvě možnosti: vyrábět více vína na domácím trhu a odklonit zdroje od olivového oleje a sýra, nebo vyrábět více olivového oleje a sýra a část z nich vyměnit za zahraniční víno. Druhá možnost nás činí bohatšími, protože zahraniční výrobci mají nižší náklady.
Cla tuto logiku obracejí. Tím, že tlačí výrobu vína zpět domů, nás nutí používat dražší zdroje – obětovat více olivového oleje a sýra, než je nutné – k získání stejného vína. Výsledkem je čistá ztráta bohatství.
Všimněte si, že cla nezvyšují domácí produkci, ale přesouvají domácí produkci z jednoho odvětví do jiného.
Zde je diagram převzatý z knihy Modern Principles, kde je jako příklad uveden cukr. Bez cla bychom mohli kupovat cukr za světovou cenu 9 centů za libru. Clo zvyšuje domácí produkci na 20 miliard liber.
Jak se domácí cukrovarnický průmysl rozšiřuje, odčerpává zdroje z jiných odvětví. Hodnota těchto zdrojů převyšuje částku, kterou bychom zaplatili zahraničním výrobcům. Tento nadměrný náklad je znázorněn žlutou plochou označenou jako promarněné zdroje – hodnota zboží a služeb, kterých jsme se vzdali přesměrováním zdrojů do domácí výroby cukru, místo abychom je použili na výrobu jiného zboží a služeb, kde máme komparativní výhodu.
To vše je samozřejmě vysvětleno v knize Modern Principles, nejlepší učebnici základů ekonomie. Potřebná dnes více než kdy jindy.
Článek původně vyšel pod názvem Why Do Domestic Prices Rise With Tarriffs? na webu MarginalRevolution.com. Přeložil DeepL a Martin Pánek.
Alex Tabarrok je kanadsko-americký ekonom. Je profesorem na George Mason University ve Virginii a působí v Mercatus Centeru na této škole. Společně s Tylerem Cowenem je spoluautorem ekonomického blogu Marginal Revolution. Tabarrok a Cowen se také pustili do online vzdělávání s Marginal Revolution University. Zabývá se mj. právem a ekonomií nebo ekonomikou zdravotnictví.
