Dnes, kdy existují křesťanské odbory a jediná křesťanská strana je z minulosti známa nejvíce podporou lobbyistických skupin a nafukováním státního rozpočtu, je obtížné přesvědčit někoho o tom, že křesťané jsou pro svobodné tržní hospodářství a programově odmítají socialismus. Bez ohledu na to, že myšlenky reformátora Jana Kalvína daly vzniknout kapitalistické společnosti a papež Lev XIII. už před sto lety napsal, že „socialismus problémy dělníků neřeší“, v hlavách mnoha prostých i vzdělaných lidí, křesťany nevyjímaje, ulpívá pocit, že křesťanství je cosi o táborských kádích a všeobecném přerozdělování, zkrátka láskyplný komunismus. Bible, která je pro každého křesťana měřítkem víry a života, však neobsahuje nic, co by tento pocit podněcovalo, ba právě naopak.
Socialismus ve své krajní formě hlásá společné vlastnictví výrobních prostředků a plánovité řízení ekonomiky, v mírnější podobě snahu o silnou redistribuční roli státu a co možná nejvyšší výdaje státního rozpočtu. Porovnáním biblického poselství s tímto přístupem je možné odhalit jejich protichůdnost a to zejména v přístupu k tržní alokaci.
Bůh a trh
„Člověk nebude živ jenom chlebem“1, říká Ježíš v Lukášově evangeliu. Z toho plyne, že křesťanství klade důraz na jiné věci než materiální. Materiální a tedy i ekonomickou podstatu věcí však respektuje, neboť tento svět stvořil Bůh a „viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré“2.
Vzorem pro mylnou představu láskyplného komunismu je už lidové pojetí ráje. Ráj je brán jako místo, kde platí „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“. Ty, kteří si představují křesťanský ráj jako místo sladkého lenošení, kde svoje možnosti si každý určuje sám, je nutno vyvést z omylu. Již tam dal Bůh lidem práci – obydlit zemi a vykonávat v ní správcovství, což platí dodnes. Už se asi nedozvíme, co bylo tehdy podstatou tohoto úkolu, ale jedno je jisté, k této funkci patřily i povinnosti a zákaz: „Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti“3. Když Adam s Evou porušili zákaz a snědli ono pověstné jablko, byli vyhnáni z ráje. Ještě předtím se však stalo něco podstatného. „Bůh udělal Adamovi i jeho ženě kožené suknice a přioděl je.“4Když kožené, pak Bůh zabíjel, aby člověka oblékl. Bůh se tedy „smířil“ s daným stavem a využívá ho. Součástí trestu je, že člověk bude odloučen od Boha, musí se starat o sebe, bude si vládnout sám. Nebude to nic lehkého: „Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny“5, ale je to úděl člověka. Práce je po vyhnání z ráje pro člověka trestem a povinností: „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“6, je však zároveň i důvodem hrdosti jako u apoštola Pavla: „Sami víte, že tyto mé ruce vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci“7. Je to také jediný důvod jeho pozemského zůstávání: „Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce“8.
Bůh různé lidi obdaroval různými schopnostmi, „každému z nich (věřících, pozn. autora) určil úkol, jak sám chtěl“9. Jestliže je specializace v Božím plánu, pak je trh zcela nezbytný. Možnost svobodně nakládat se svým majetkem, jako výsledkem své práce považuje Bible za něco zcela přirozeného10. Nemožnost svobodného obchodu je brána jako apokalyptická pohroma. Když je popisována hrůzovláda šelmy na konci časů, je to ilustrováno mimo jiné tím, že nutí všechny k drastickým administrativním opatřením: „aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy“11. Obchodníci mají v křesťanství jen jedno omezení, nesmí zasahovat do něčeho svatého: „Udělal si (Ježíš, pozn. T.E.) z provazů bič a všechny z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!““12.
Trh je mravný
Bible říká „pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe“,13 ekonomie postavená na principech Laissez-faire jako kdyby říkala, nechejte nás být, každý za své a na svém, čili chvála sobectví. Dva principy, které se zdají být absolutně v protikladu. Viděli jsme, že každý člověk má pracovat, trh je tedy nezbytný pro směnu výsledků práce. Není však pouze nutným zlem, před kterým je třeba se mít na pozoru, zasahovat do jeho mechanismů a kontrolovat ho? Je zkrátka trh v naší situaci dobrý a mravný? Křesťan, který pochopil alespoň základy ekonomie, musí říci: ano.
Trh, jak odhalil již Adam Smith v Bohatství národů, spolehlivě ukáže, jak je jeden člověk užitečný pro druhého. Konkurence a snaha pomoci sobě přivede každého v tržním hospodářství, aby, i když se mu nechce, přemýšlel o druhých a ptal se na jejich potřeby a zájmy. Ďábel v nás je tak zdá se poražen svou vlastní zbraní.
K vyjádření vzájemné užitečnosti jsou peníze. Trh a „peněžní informace způsobují, že si mohou být vzájemně prospěšní lidé, kteří se neznají, nikdy se nepotkali a nejspíše se ani nikdy nepotkají“14, říká Tomáš Ježek. Jeho jmenovec, Tomáš Sedláček, konstatuje: „Nikde v Bibli není rovnice peníze rovná se zlo. Bible se tak téměř neuvěřitelně vyhnula veškerému duchovně-populistickému nadávání na peníze a shazování jejich důležitosti“15. Odsuzována je „láska k penězům“, když jsou peníze cílem života: „Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení“16.
Tržní prostředí také zajišťuje svobodné rozhodování nezbytné pro důležité rozpoznání pracovitých a kreativních lidí, což zdůrazňuje Ježíš v podobenství o hřivnách17. V tomto podobenství král po svém příjezdu z ciziny chválí služebníky, kteří rozmnožili peníze, které jim svěřil a trestá ty kteří mu dávají zpět stejný obnos: „Jeho pán mu odpověděl: „Služebníku špatný a líný…Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem““18.
Člověk má za úkol zmnožovat „své hřivny“, ať už jsou jakékoliv povahy, ve vztazích s druhými lidmi. Těm, kteří budou namítat, že ono rozmnožování hřiven je v tržním hospodářství živeno nesprávnými motivy, jako je třeba závist, odpovídá Michael Novak: „Představit si bohatství jako stálé množství, …, přehlíží rozměr vynalézání, objevování a vytváření nového bohatství“19. Tato snaha by byla nemravná pouze v případě, že by se jednalo o stálé množství přerozdělovaného bohatství, například v podobě pověstného koláče státního rozpočtu. Tehdy by šlo o závist, neboť cokoliv, po čem by jeden toužil, vlastnil by již někdo jiný.
Touha po zlepšování svých materiálních podmínek je správn
á. Snaha zlehčit si práci, donutit zemi, aby vydávala méně trní a hloží a více obilí, je vrcholně biblická. Pouze v křesťanské civilizaci vznikla věda (jako nástroj ke zmírnění lidské bídy po vyhnání z ráje), která posléze dala vzniknout technice, šetřící lidskou práci. Pokud by platilo, že „zavedení zařízení šetřících práci je příčinou trvale rostoucí nezaměstnanosti a bídy“, jak se této myšlence socialistů vysmívá Henry Hazlitt, „potom bychom nejenom měli chápat další technický pokrok jako pohromu, ale podobně tragicky bychom měli pohlížet i na veškerý technický pokrok v minulosti“20.
Nemravnost státu v ekonomice
O tom jaká má být ekonomická role státu se vedou líté spory. Mnozí autoři, jako například Joseph Stiglitz, ji dokonce považují za nejdůležitější otázku v ekonomii vůbec21. Moc vlády či vládce, daňové břemeno a jiné povinnosti občanů jsou zkrátka odnepaměti v ekonomii a politice (i teologii) důležitými tématy. Jan Werich zpíval: „Lidi, klidně seďme na židli, čtěme Bibli, tam to všechno je“22. Samuelova kniha nám povídá23, jak si Židé nad sebou ustanovili krále, neboť jej viděli u okolních národů, přestože to bylo proti Boží vůli a prorok Samuel je od takové volby zrazoval. Již před třemi tisíci lety lidé začali posilovat moc státu, i když „Bůh by raději vládl skrze soudce, kteří zdaleka neměli takovou výkonnou moc jako králové“24: „Samuel pověděl všechna Hospodinova slova lidu, těm, kteří od něho žádali krále. Pravil: „Toto bude právo krále, který nad vámi bude kralovat: Vezme vám syny a zařadí je ke svému vozatajstvu a jezdectvu, aby běhali před jeho vozem. Ustanoví si velitele nad tisíci a nad sty a další, aby pro něho obstarávali orbu a sklizeň, a další, aby pro něho zhotovovali válečnou výzbroj a výstroj jeho vozů.“ A dále: „Vezme vám nejlepší pole, vinice a olivové háje a dá je svým služebníkům. Z vašich výmlatů a vinic bude vybírat desátky a bude je dávat svým dvořanům a služebníkům“. Ve světle těchto výroků se už škola veřejné volby nezdá být tak originální. Samuelovo varování však pokračuje: „Bude vybírat desátky z vašich stád, a stanete se jeho otroky. A přijde den, kdy budete úpět kvůli svému králi, kterého jste si vyvolili, ale Hospodin vám onoho dne neodpoví.“ Myslím, že si starozákonní prorok může připsat zase jedno vyplněné proroctví. Demokratická většina fungovala neomylně: „Lid však odmítl Samuela uposlechnout. Prohlásili: „Nikoli. Ať je nad námi král!““
„Lépe je utíkat se k Hospodinu, než doufat v knížata“25, praví žalmista. Pro křesťana není v politických vědách pravdivějšího tvrzení. Vlády křesťany zabíjí, okrádají a perzekuují již od narození Krista. Jediná minuta nebyla v dějinách výjimkou. Nebo instituce státu dává podlehnout myšlence, že s její pomocí lze něco napravit. Křesťané pak vkládají do státu naděje a v jeho jménu zabíjejí, okrádají a perzekuují. Moderním ekvivalentem žalmistova povzdechu a varování knihy Samuelovy by proto byl výrok Roberta Nozicka: “Minimální stát je nejrozsáhlejší stát, který může být ospravedlněn. Jakýkoliv rozsáhlejší stát porušuje lidská práva.“26. Křesťan větší stát nepotřebuje a ani nemá chtít.
Když Thomas Hobbes napsal svého Leviatana, inspiroval se s názvem v předposlední kapitole starozákonní knihy Job. Leviatan je tam popsán jako mořská obluda „při pohledu na něhož se člověk hroutí“27. Hobbes si pro svou téměř zbožštěnou představu státu nemohl vybrat lepší příklad. Dnes je úkolem každého svobodně uvažujícího politika či ekonoma je sebrat odvahu a s tímto státem-netvorem bojovat. Jako každý důležitý boj, je i tento těžký a zdánlivě nekonečný. Bůh nás však k osobní odpovědnosti povzbuzuje a pro všechny zastánce vlivu státu v ekonomice má jen parafrázi Jobovy zvěsti: Já jsem se rozhodl použít trh a kdo jsi ty bídný člověče, že do toho chceš mluvit.
Solidarita, nebo stát
Lidská solidarita je uvážený projev svobodné vůle, kterého je v pravém slova smyslu schopen pouze vyspělý, citlivý a soucitný člověk. To, co bylo tržně rozděleno je možné přerozdělit pouze na základě dobrovolnosti: „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení“28. Vynucená „celospolečenská“, nebo „mezigenerační“ solidarita, solidarita „přes státní rozpočet“, či jaké jiné eufemismy jsou dnes používány, jsou vlastně jakýmisi anti-solidaritami, zadupávajícími tu skutečnou osobní solidaritu do země. „Je velikou tragédií, že jsme přestali věřit v naši schopnost řešit složité sociální problémy a namísto toho jsme naši víru přenesli na státní orgány, a doufáme, že vše vyřeší za nás.29“, říká Robert Sirico. Všeobecná neodpovědnost za sebe i za druhé je přímým důsledkem sociálních programů a jejich největší špatností.
Je však celá paleta důvodů, proč křesťané nemohou uznávat rozsáhlou redistributivní roli státu. Na sociální politiku se odebírají peníze násilím, či pod pohrůžkou násilí. Snižuje se tak prostor pro lidskou kreativitu, zároveň se tak snižuje motivace lidí pracovat. To vše jde zcela proti duchu Bible.
Státní sociální politika nemůže nikdy obsáhnout potřeby lidí při jejich různosti a neustálých změnách. Bůh proto pomáhá, či napomíná k dávání striktně individuálně (např. bohatý mládenec, milosrdný Samaritán).
Lidé spoří, aby předešli nejistotě, ale když stát uměle redukuje nejistotu nevyplatí se jim to. Při všeobecné hře na jedno obrovské penzijní a sociální „letadlo“ se zapomíná, že jistota není z tohoto světa: „Jezme a pijme, stejně zítra zemřeme!“30
Sociální politika navzdory veškeré rétorice poškozuje rodinu, když dává lidem pocit, že jsou osvobozeni od zodpovědnosti za svoje rodiče. Přitom přikázání „Cti svého otce i matku“31 má i své vysvětlení, „aby se Ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na Zemi“32. „Osvobození“ od rodinných vazeb, zvyků a tradic tak každého jen poškozuje. Jedni končí v domově důchodců, kterých v „sociálním“ státě není nikdy dost. Druhé to čeká o generaci později od jejich dětí, které byly všeho svědky.
Tyto děti se již nerodí jako úžasný Boží dar: „Čím jsou šípy v ruce bohatýra, tím jsou synové zplození v mládí“33, ale v důsledku momentální ekonomické kalkulace. Státní sociální politika totiž „nerespektuje přirozené rozfázování života. Nenechá lidi v pravý čas investovat do výchovy dětí a v pravý čas si šetřit na stáří“34.
Důsledně uplatňujme právo na život starších, nemocných či ještě nenarozených lidí, ale odmítněme právo na život určité státem dané kvality.
Ti kteří trh odmítají, zapomněli na jednoduchý recept, jak se z něj vymanit. Dělejte práci jen z dobré vůle, služte druhým zadarmo. Třeba někoho nadchnete a založíte malou přátelskou komunitu, ve které se všichni budou znát a vědět, co kdo po
třebuje, podobnou té v prvotní církvi: „Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem.35“ Nikoho však k přerozdělování nenuťte, tím méně mocenskými nástroji! Dříve nebo později zjistíte, že nemáte k podobnému životu dost lásky k druhým a budete vděční za dar tržního zprostředkování, které nám Bůh dal.
