Fakta ukazují, že ukončení prohibice by nejen ochránilo sexuální pracovníky, ale také omezilo násilí a snížilo objem obchodu s lidmi. Pro bránění legalizaci není žádný dobrý argument.
Podle posledních výzkumů měla půměrná prostitutka v posledním roce šanci mezi 45 a 75 procenty, že s ní bylo na pracovišti hrubě zacházeno, a s pravděpodobností od 32 do 55 procent ji někdo šikanoval. Hlavními pilíři převládajícího přesvědčení, že prostituce by měla zůstat nelegální, jsou obavy ze zneužívání a objektivizace žen.
Oponenti těchto argumentů, kteří hodlají nabourat tradiční způsob uvažování prohibici prostituce nabourat, jsou ale čím dál víc slyšet. Konkrétněji: chtějí do diskuze o prostitutech a prostitutkách a jejich právech přinést to, co už o fungování černých trhů známe.
Stejně jako ve světě obchodu s drogami, je právě ilegalita prostituce faktorem, který zhoršuje násilí páchané na těch, kteří ji provozují. Když se nemusíte bát toho, že vás společnice nahlásí policii, dovolíte si prostě víc. Prostitutky a prostituti jsou tak přímo závislí na ochraně, kterou jim poskytují pasáci – jenže ti bývají také značně hrubí. A pak tu samozřejmě máme policii. V Irsku, ve kterém je prostituce stále oficiálně zakázaná, jsou podle jedné studie pachateli násilí na prostitutkách ze třiceti procent právě policisté. A podle některých bývá policie dokonce hrubější než běžní zákazníci.
Kriminalizace sexuálního obchodu také způsobuje, že je provozován venku. Weby jako Craigslist a Backpage (stránky poskytující inzertní a komunitní prostor – pozn. překl.) by v ideální případě měly být místem, kde prostitutky mohou navázat kontakt s klienty, zkontrolovat si je, a to všechno z bezpečí domova. Jenže policie tyto portály sleduje. Donedávna taková výměna informací probíhala prostřednictvím stránky My Redbook – do té doby, než ji FBI zavřela a donutila tak prostitutky najít si jiná místa. Nebo vyrazit na ulici.
Po legalizaci sexuálních služeb v Německu a na Novém Zélandu se objem násilí páchaný proti lidem v tomto pracujících odvětví omezil a kvalita jejich života vzrostla. Po ukončení prohibice totiž začaly být prostitutky chráněny zákony o bezpečnosti a zdraví na pracovišti. Navíc mohly začít zákazníky prověřovat a brát si čísla jejich kreditních karet, což vedlo ke snížení počtu případů hrubého zacházení. „Je to fantastické, vážně,“ říká Catherine Healeyová, národní koordinátorka Družstva novozélandských prostituujících.
Někteří se bojí, že ruku v ruce s legalizací by došlo k zvýšení výskytu pohlavně přenosných chorob. Jenže fakta mluví jinak. V post-legalizačním Německu plošné testy dokazují, že výskyt těchto infekcí je u sexuálních pracovníků srovnatelný s běžnou populací.
Data nám ukazují, že je v zájmu veřejného zdraví sexuální obchod zlegalizovat. Dokonce samotná Světová zdravotnická organizace státům doporučuje, aby prostituci dekriminalizovaly – v její nedávné zprávě můžeme najít, že: „Hrubé zacházení vůči zaměstnancům v sexuálních službách je spojené především s nekonzistentním používáním nebo úplným odmítáním kondomů, se zvýšeným rizikem infekce pohlavně přenosnými chorobami a virem HIV. Pracovníkům je bráněno v testování na přítomnost HIV a ve vyhledávání odborné pomoci.“
Podobná slova však neslyšíme jen od WHO. Editoři předního medicínského časopisu The Lancet napsali, že „neexistuje alternativa“ k dekriminalizaci sexuální práce, pokud chceme prostitutky a prostituty ochránit před AIDS. Jako příklad nám může posloužit Rhode Island. Jeho zákonodárci v roce 1980 de facto prostituci legalizovali, když při revizi zákona omylem vyškrtli klauzuli kriminalizující sexuální obchod.[1] Během následujících šesti let se množství nových případů kapavky snížilo o 39 procent a počet ohlášených znásilnění klesl o 31 procent. A této změny si politici nevšimli až do roku 2003.
Ze zkušenosti víme, že na černém trhu je vykořisťování pracujících prakticky vždy horší. V Německu mohou prostitutky využívat stejných výhod sociální infrastruktury jako ostatní zaměstnanci. Rozhodnutí nevyčleňovat ze sociálního systému pracovníky v sexuálních službách dává v Německu, tedy zemi, která vždy brala práva zaměstnanců vážně, dokonalý smysl. V současnosti tam jsou prostitutky reprezentovány vlastními odbory a v případě potřeby je jim poskytována plná policejní ochrana.
Hnutí za legalizaci čerpá hnací sílu také ze snahy o omezení obchodování s lidmi. Veřejnost začíná chápat, že zákony kriminalizující sexuální služby ve skutečnosti obchodníkům s bílým masem pomáhají. Rada pro lidská práva OSN publikovala zprávu Mezinárodní aliance proti obchodování se ženami, která kritizuje opatření omezující životy prostitutek a prostitutů.
Zmíněná zpráva tvrdí: „Kriminalizace klientů obchodování s lidmi nesnížila. Naopak. Učinila prostitutky zranitelnějšími, zvýšila šanci, že budou vystaveny násilí, přispěla k růstu případů infikování virem HIV a vede k porušování jejich práv.“ Dále se v ní dočteme: „Diskuse o potlačení obchodu s bílým masem byla historicky mařena pokusy o úplné vymýcení sexuálních služeb. Dělo se tak kriminalizací klientů, a to navzdory důkazům, že takový přístup nefunguje.“
Známá lidskoprávní organizace Amnesty International je, jak sama tvrdí, „proti kriminalizaci a postihování aktivit, které souvisí s dobrovolným nákupem či prodejem sexu mezi dospělými lidmi.“ Uvádí to v nedávno odhaleném dokumentu, který volá právě po ukončení prohibice. Důsledkem kriminalizace obchodu se sexem dle něj je, že prostitutky nechtějí případy obchodování s lidmi hlásit polici.
Více obětí zachráníme tak, že budeme s těmi, kteří v sexuálním průmyslu pracují, spolupracovat – a nikoliv proti nim bojovat. Přestože prohibicionisté tvrdí, že legalizování prostituce by podnítilo nárůst obchodu s lidmi, data jim za pravdu nedávají. Ve skutečnosti platí pravý opak. Německo prostituci legalizovalo v roce 2001. V letech 2001 až 2011 došlo k desetiprocentnímu snížení případů obchodování s bílým masem, které byly spojeny se světem sexuálního obchodu.
V současnosti se většina německých prostitutů a prostitutek, téměř 74 procent, narodila za hranicemi země. Sotva se ale jedná o děti přinucené souložit se zákazníky proti jejich vůli. Průměrný věk sexuálních pracovníků je v Německu třicet jedna let. Masivní studie z New Yorku dopadla podobně – ve skutečnosti svoje tělo prodává minimum dětí a mladistvých. Pasáci takové lidi zaměstnávat nechtějí. A to ne proto, že by se báli vězení nebo měli nějaké vyšší morální pohnutky – hlavním důvodem je to, že mladí prostě nevydělávají dost peněz.
Samotný výrok „legalizace zvyšuje objem obchodu s lidmi“ odporuje zdravému rozumu. Ať už považujete prostituci za odsouzeníhodnou činnost, nebo ne, na fakta to nemá vliv. A faktem je, že kriminalizace věci o dost zdražuje. V Německu sice za kvalitní služby zaplatíte pořád hodně, ale dny souložení za více než patnáct euro s někým, kdo to evidentně vůbec nechce, jsou pryč. Časopis Time citoval jistého turistu, který Německo popsal jako „Lidl pro prostitutky“.
Otázka ceny je důležitá. Ptáte se proč? Protože někoho unést a někde ho proti jeho vůli držet se prodraží. To znamená, že pro obchodníky s bílým masem moc nedává smysl své oběti držet v Německu, kde jsou ceny nízké – nevyplatí se jim to. Jenže pokud budou se svým nákladem pokračovat dál, patrně narazí na zemi, která prostituci kriminalizuje, a kde se ceny drží vysoko – což může být v tomhle případě třeba Francie.
Nečekali byste to, ale jedním z hnutí, které podporuje legalizaci prostituce, jsou feministky. Jak ironické, že? Jedná se ale o nový druh feminismu, který se snaží ženy bránit před vnějšími zásahy, které by omezovaly jejich práva. Sexuální byznys drží na černém trhu energie, která vyvěrá z nečekaného partnerství mezi radikálními feministy a evangelickými katolíky. Obě tyto skupiny totiž řadí sex do zvláštního šuplíku. Do zvláštní kategorie, ve které sex mohou provozovat jen určití lidé a to jen v určitých podmínkách – do jejich slovníku spojení sexu a slov jako „zákazník“ a „peníze“ nepatří.
Podle Stuarta Chamberse z Montreal Gazette patří tohle rozdělování sexu na sex za peníze a sex za večeři/orgasmus do stejného myšlenkového proudu, který doktory a vědce vedl k patologizaci masturbace a homosexuality. V jádru je totiž úplně jednoduchá myšlenka – co je v sexu nepřijatelné pro mě, musí být nepřijatelné i pro ostatní. Sexuálně pozitivní feministky naopak tvrdí, že to obhájci prohibice zacházejí příliš daleko a svoji koncepci sexu vnucují ostatním.
V konečném důsledku by mělo být na každém z nás, jestli vnímáme sex jako svatou činnost, která je na hony vzdálená konzumaci s láskou vyrobeného latté nebo poskytování masáží. Nový feminismus zkrátka uznává, že někdo by se raději nechal obdivovat v nevěstinci, než aby kroutil osmihodinovky v továrně. A že je každého právo vybrat si, jak zaplatí příští nájem.
