Hayekův článek „Proč nejsem konzervativec“ je aktuální i šedesát let po vydání.
V roce 1960 vydal F. A. Hayek jako dodatek ke knize Ústava svobody text, který se stal jedním z jeho nejpamátnějších. Dnes se na něj často odvolávají libertariáni pro jeho výstižný název „Proč nejsem konzervativec“. Jak se říká, splňuje to, co je uvedeno na obalu.
V této eseji pozdější nositel Nobelovy ceny Hayek zdůraznil, proč by zastánci svobody měli odmítnout, aby byli navzdory společnému postoji k socialismu házeni do jednoho pytle s pravicovou politikou. Místo toho se libertariáni hlásí k dědictví klasického liberalismu. Jako naturalizovaný britský poddaný Hayek vysvětloval, že je whig, nikoliv tory. Hayek nabídl to, co zůstává určujícím prohlášením libertariánství jako něčeho odlišného od politické pravice a často v opozici vůči ní.
Hayekovým cílem nebylo jen stanovit správný soubor definic pro ideologické nálepky kvůli pouhé sémantice. Napsal toho také dost o politické strategii, zejména o nebezpečí, které hrozí, když se radikálně liberální myšlenky svobody začnou příliš spojovat s reakcionáři a ještě horšími věcmi. Do úvodu knihy „Proč nejsem konzervativcem“ si vybral epigraf z lorda Actona, velkého liberála 19. století:
V každé době byli upřímní přátelé svobody vzácní a její triumfy byly zásluhou menšin, které zvítězily díky tomu, že se spojily s pomocníky, jejichž cíle se často lišily od jejich vlastních; a toto spojení, které je vždy nebezpečné, bylo někdy zhoubné, protože dávalo odpůrcům oprávněné důvody k odporu a v hodině úspěchu vyvolávalo spory o kořist.
Jinými slovy, spojování myšlenek svobody s neliberálními spojenci může způsobit, že lidé s vaničkou vylijí i dítě. Tato záměna je nejen věcně nesprávná, ale potenciálně katastrofální. Pokud se nekontroluje, může se stát sebezničujícím. Aby se libertariáni před touto perspektivou uchránili, potřebují mít dobře vyvinutý a aktivně používaný slovník kritiky zaměřené na oba extrémy politického spektra. Zdůrazňování našich četných neshod s etatistickými konzervativci není o nic méně důležité než náš odpor vůči socialistům a progresivistům.
Hayekova kritika je dnes stejně aktuální jako v druhé polovině 20. století. Možná ještě více ve světle obnovy otevřeně neliberální pravice v americké politice.
Hayekův liberalismus – termín, kterému dával přednost před neochotně přijímaným neologismem libertariánský – se rozhodně staví proti státním opatřením na obranu statu quo nebo návratu do minulosti. „Pro liberála nejsou morální ani náboženské ideály vhodným předmětem donucení, zatímco konzervativci i socialisté žádné takové hranice neuznávají.“
V souvislosti s tím, co bychom dnes nazvali sociálně tolerantní stránkou libertarianismu, shledává jedno z nejdůležitějších rozlišení. Libertariáni hájí právo každého člověka žít svůj život podle vlastního rozhodnutí. Jak to vysvětlil Hayek, „morální přesvědčení týkající se záležitostí chování, které přímo nezasahují do chráněné sféry jiných osob, neospravedlňují donucování“. Dohlížení na osobní morálku a potlačování údajné společenské degenerace nemá v Hayekově vizi správné role státu místo.
Také konzervativní útoky na demokracii jsou podle Hayeka nemístné. Neomezená vláda je skutečným problémem a demokracie je pro Hayeka možná dokonce „nejmenším zlem z těch forem vlády, z nichž si můžeme vybrat“. Jak říká přímo: „Nemohu mít žádné sympatie k antidemokratickému kmeni konzervatismu.“ V tomto ohledu se Hayek domnívá, že je třeba, aby se konzervatismus stal jeho součástí. Je těžké si představit, že by byl jinak než zděšen při pohledu na úřadujícího prezidenta, který podněcuje násilný dav k útoku na Kongres ve snaze zvrátit výsledky voleb.
Hayekův esej obsahuje mnoho dalších kritických poznámek na adresu konzervativců, včetně jejich „ostrého nacionalismu“, antiintelektuálního „obskurantismu“, oddanosti zděděným představám o hierarchii a nadřazenosti a autoritářského odporu k morálnímu a materiálnímu pokroku. Dokonce i pro libertariánský důraz na volný trh a velikost vlády, často uváděný jako náš největší přesah, jsou konzervativci přinejlepším nespolehlivými spojenci. Často jsou naopak našimi odpůrci, kteří usilují o státní zásahy do dobrovolných výsledků trhu stejně horlivě jako kterýkoli levičák. To, že takové hrozby pro ekonomickou svobodu přicházejí i z levice, není dobrým důvodem k podpoře – nebo k umlčení odporu vůči – stejně zhoubným snahám jejich odpůrců.
Stejně jako v Hayekově době se i dnes politické nálepky mění. Když tehdy psal, cítil potřebu vysvětlit, že jeho kritika konzervatismu byla zaměřena spíše na jeho evropskou odrůdu než na americký kontext, a také vysvětlit, co míní liberalismem. Dnes nacionalistický populismus evropského typu do značné míry vytlačil dřívější fúzionistické a klasicky liberální závazky americké pravice. K dalšímu zmatení přispívá i to, že slovo „konzervativní“ začalo mít konotaci tohoto umírněnějšího a liberálnějšího kmene namísto toho, čím bylo dříve: pravým křídlem Republikánské strany. Noví neliberálové si pro sebe osvojili pojmy jako „populisté“, „národní konzervativci“, „alternativní pravice“ a „Amerika především“. Při nedostatku jiného definičního principu, na který by se mohli odvolávat, je mnozí nazývají prostě trumpismem.
I po šesti desetiletích Hayekova kritika stále poskytuje libertariánům nezbytný intelektuální slovník, který jim pomáhá udržet si odstup od protiliberálních impulsů na pravici. Stejně jako v případě Hayeka budou některé z těchto výtek odrážet některé výtky, které vyslovují pokrokáři, a dokonce i socialisté, ale to by nás nemělo odradit od jejich vyslovení. Skutečnost, že někdo na levici něco označí za bigotní, není důkazem toho, že to bigotní není. Někdy tomu tak skutečně je, ale reflexivní kontrariánství je špatným vodítkem, kdy. Je to podobné jako Hayekova hlavní stížnost na konzervativce: že se příliš často řídí reakčním, opozičním smýšlením odpoutaným od jakýchkoli vůdčích zásad. Kneejerk antilevičáctví není morálním kompasem, který by nás spolehlivě nasměroval k větší svobodě.
Narativní oblouk amerických dějin odráží zřetelně libertariánskou verzi morálního pokroku: rozšíření práv slíbených v Deklaraci nezávislosti tak, aby zahrnovala skutečně „všechny“ osoby. To vyplynulo ze základního závazku k rovným právům všech osob, z vize tolerantní a pluralitní společnosti, která nás násilně nerozděluje podle třídy, rasy, pohlaví nebo náboženství, což je také ústřední maximou Hayekovy definice právního státu, klíčového principu jeho politické filozofie. Ti, kdo stojí proti dějinám a křičí stop, jak slavně popsal konzervativce William F. Buckley, nejsou našimi přáteli a spojenci v této věci.
V názorech moderní levice na rasu a nerovnost, které mohou přecházet a přechází do vlastních forem neliberalismu, jsou skutečné excesy a je co kritizovat. Na rozdíl od většiny moderní pravice se však libertariáni nemusí bát uznat, že různé bigotnosti jsou skutečné a je třeba se jim postavit. Libertariáni mohou také přinést tolik potřebné postřehy o tom, jak stát tyto nespravedlivé nerovnosti vybudoval a udržuje. Mnohé z těchto politik jsou stále podporovány z důvodů, které nesouvisejí s naší ne tak dávnou minulostí státem vynucené diskriminace. Od dědictví bytové segregace a majetkových rozdílů až po selhání trestního soudnictví a vzdělávacího systému – tyto věci nejsou minulostí. Trvají a týkají se dnešních skutečných problémů a neopodstatněné popírání této skutečnosti nijak neprospívá věci svobody.
Nacionalismus, xenofobie a protekcionismus vytvořily systém většinou uzavřených a přísně omezených mezinárodních hranic, což je možná nejchudší a nejničivější politika, kterou dnes vlády prosazují. Bigotnost vůči LGBT Američanům má tragickou historii utlačovatelských zákonů a demagogické autoritářské politiky, z níž byla část překonána teprve nedávno a část stále pokračuje. Nejnovější morální panika konzervativců ohledně rostoucí tolerance vůči transgenderovým osobám do značné míry odráží a napodobuje jejich odpor, vyjádřený ostře podobnými argumenty, vůči právnímu zrovnoprávnění gayů a leseb a předtím vůči osvobození žen. V posledních letech velká část pravice veřejně požadovala zásah státu proti výstavbě mešit, obviňovala svého hlavního politického oponenta z toho, že je tajným muslimem nebo alespoň nadměrně sympatizuje s muslimy, a vyzývala k zákazu muslimských přistěhovalců. Tento vzorec využívání populistické demagogie k identifikaci a obětnímu beránkovi menšin mimo skupinu v průběhu dějin podněcoval nejhorší druhy státního útlaku.
Lákavá logika snahy o trvalou koalici s pravicí je živá i dnes. Někteří libertariáni se snaží odradit od kritiky zaměřené na to, co považují za „antiestablishmentový“ pravicový populismus, a místo toho je považují za naše přirozené spojence. Pro tento způsob myšlení zavání tradiční libertariánské postoje k řadě sociálních otázek „levičáctvím“ a „přílišným probuzením“. Paradoxně se tak stává vlastním druhem politické korektnosti, indexem zakázaných slov a myšlenek, které smí používat pouze nepřítel. Snahou o vypuzení liberální kritiky konzervativců z libertariánského slovníku libertariáni riskují, že se stanou součástí toho, čemu již nemohou odporovat. Být proti levici se stává důležitější než být pro svobodu.
Jak varoval lord Acton, nejde o koaliční cvičení s pozitivním součtem. Spojování myšlenek svobody s reakcionáři, fanatiky, nacionalisty a dalšími pravicovými autoritáři může nakonec svobodu strhnout s sebou. Pokud voličům předložíte binární volbu mezi socialismem a autoritáři na pravici, může se stát, že je to druhé odpudí a zvolí si to první. Není náhodou, že Donald Trump byl prvním prezidentem od dob Herberta Hoovera, který dovedl svou stranu ke ztrátě Sněmovny reprezentantů, Senátu i prezidentského úřadu během jediného funkčního období. Málokterý politický postoj, a to jak v dobrém, tak ve zlém, se stal ve veřejném mínění populárnější poté, co byl spojen s jeho stranou politického dělení, pokud vůbec nějaký.
Abychom se vyhnuli sdílení chmurného osudu pravice, která neustále prohrává dlouhodobou hru a mezitím páchá velké škody, musíme být libertariáni schopni tyto rozdíly vůči pravici vyvozovat stejně horlivě, jako kritizujeme protitržní levici. Tyto intelektuální svaly nemůžeme nechat atrofovat do té míry, že nám nebudou k ničemu, když je budeme nejvíce potřebovat. Hayekova kniha „Proč nejsem konzervativec“ je základním vzorem toho, jak můžeme a měli bychom libertariány odlišit od konzervativců. Abychom mohli účinně obhajovat svobodu, nesmíme jejím odpůrcům poskytovat oprávněné důvody k odporu.
Článek původně vyšel pod názvem Against the Right: Hayek and the libertarian vocabulary na webu Libertarianism.org. Přeložil DeepL.
