S blížícím se projednávánímvěcného návrhu novely zákona o vysokých školách narůstá tlak vysokoškolských zájmovýchskupin. Melounovou defenestrací ji odstartovali studenti, přidali se rektoři organizovanív České konferenci rektorů a také předsedové senátů, jež sešikoval sámministr školství pozvánkou na svůj úřad. Vyhrocené diskuse a projevy skupinovénespokojenosti jsou obvyklými doprovodnými jevy každé reformy. Zájmové skupiny senerady dobrovolně zříkají svých privilegií, jichž si v demokratickéspolečnosti užívají na cizí účet. Ten platí ti, co v „turbulentní“ oblastinemají vlastní zájem, a proto se účelově neorganizují. Jedná se o největší apřitom nejhůře organizovanou skupinu – daňové poplatníky.
O jakých privilegiích na podfinancovanýcha přeplněných veřejných vysokých školách může být řeč? Málokdo by z jejichuzurpace podezíral nedostatečně finančně ohodnocené vysokoškolské pedagogy,kteří dláždí cestu kampaňovitě prosazované znalostní společnosti. Zdá se, žetohoto velkého cíle nelze dosáhnout bez sebeobětování spojeného s notnoudávkou altruismu. Poctivá a odpovědná práce za nedostatečné peníze spojujev očích veřejnosti vysokoškolské pedagogy a lékaře. Není bez zajímavosti,že obě profese vítězí nad ostatními v žebříčku důvěryhodnosti.
Znalostní společnost se v EUa tedy i v České republice měří produkcí vysokoškoláků s akademickýmtitulem. V souladu se známým zákonem marxistické filosofie „o přeměněkvantity v kvalitu“ preferovaly české vlády v oblasti vzdělávání conejrychlejší dostižení statistických průměrů EU. Nejvíce se činila akreditačníkomise složená z významných akademických osobností jednotlivých oborů,která během desetiletí udělila akreditaci desítkám soukromých vysokých škol, kteréspolečně se sílícími veřejnými vysokými školami (měřeno počtem studentů) se stalyurychlovačem podílu vysokoškoláků v populaci. Vždyť už v roce 2014nám z populačního ročníku „vyrobí“ 59% absolventů s vysokoškolským diplomem.Tento podíl je nepřiměřeně vysoký i pro národ Jana Ámose Komenského a vůbecneodpovídá strukturálním potřebám našeho trhu práce.
Společenské náklady vysokoškolskédiplomománie jsou vysoké, společenské efekty pochybné! Pokus ministra školstvío zvýšení finanční spoluúčasti studentů a povzbuzení jejich motivací na růstukvality vzdělání se setkává s odmítáním nejen studentů, ale ivysokoškolských pedagogů. Potvrzuje to ekonomickou poučku o nezbytnostikrizových jevů, jimiž jsou pokles poptávky následovaný redukcí nadbytečnýchvýrobních kapacit lidově nazývaný utahování opasků, pro úspěšnou reformu. Ničímtakovým české veřejné vysoké školství s výjimkou technického netrpí. Jednoomezení, vynucující si reformu, nás ovšem tlačí. Je jím vysoký deficitstátního rozpočtu a potřeba redukovat zbytečné výdaje.
Jedním z nich je sedmiletáplatba státu na standardní dobu vysokoškolského studia na veřejných vysokýchškolách trvajícího zpravidla 5 let. Každý student si za peníze daňovýchpoplatníků libovolně může o 4 semestry prodloužit své studium. Státnírozpočtovou velkorysost velká část studentů využívá a čerpá výhody spojené sestudiem často o 2 roky déle než by musela. Sníženou intenzitu studia kompenzujístudenti zvýšenou intenzitou práce často u svých budoucích zaměstnavatelů. Tatosituace vyhovuje nejen vysokoškolákům, kteří déle pobírají státní dotaci naubytování, stravu, jízdné a zdravotní pojištění, firmám, které je zaměstnávajíza nižší příjem než absolventy, ale také vysokým školám, které dostávají dotacena studenty, kteří namísto výuky vydělávají v zaměstnání. Za plánovaný pětiletývýkon platí náš státní rozpočet sedm let! V tom tedy jsou 2 roky za nic!
Pokud by se podařilo zákonemstanovenou finanční podporu vysokoškolského studia zkrátit na dobu standardnídélky studia, která je s výjimkou lékařských fakult pětiletá, podařilo byse snížit rozpočtové výdaje na vysoké školy přibližně o 2 miliardy korun. Tatovýznamná rozpočtová úspora by vedla nejen k pozitivní změně v přístupustudentů ke studiu, ale také by odstranila některé „polštáře“ v rozpočtechveřejných vysokých škol. Pravděpodobně by došlo k zefektivnění výuky,omezování zbytnělé univerzitní byrokracie a k efektivnějšímu využívání vysokoškolskýchkapacit. V situaci napjatého hospodaření s veřejnými prostředky, kdy vysokéškoly a studenti budou dostávat státní podporu po dobu standardní délky studia,by určitě rektoři vysokých škol, jakož i zástupci akademických senátů nepohrdliministerským návrhem zavedení školného jako dalšího zdroje svéhofinancování.
Za těchto okolností by i jednáníministra školství s reprezentacemi akademiků měla jinou podobu než jednáníLékařského odborového klubu s ministrem zdravotnictví. Namísto povznesené akademickédebaty nad návrhem novely vysokoškolského zákona zvolili akademičtíparlamentáři nekompromisní silový, odborářský postoj, který upřímnou, až naivnísnahu ministra přeměnil v mediálně zajímavý masochistický akt. Ministr sipravděpodobně mylně myslel, že zavedením vícezdrojového financování pomůževysokým školám, které každoročně žádají navýšení svých příjmů ze státníhorozpočtu, z finančních nesnází. Ne, začátek reformy je zapotřebí dobřepřipravit, a to nejlépe zastavením plateb za ne-výkony.
